Začalo to potleskem. O tvůj zadek.
Rozhrnuls stydkou oponu a vykoukl z backstage do záře reflektorů.
–„Tak co jste si pro nás připravil?“ –„Buuááááááááhhh!“
Vyfásls postavu a dva scenáristy.
A od té doby to jede.
Život. Ohromná divadelní hra, která nejde stopnout.
V zajetí příběhů
Bloudíme kulisami nekonečně složitého jeviště. A v zoufalé snaze se zorientovat si vyprávíme příběhy.
Příběhy, kdo jsme.
Všichni jsme boží děti.
Všichni jsme jedno vědomí.
Všichni jsme sexem puzení primáti na roztočené kouli levitující ve vzduchoprázdnu.
Příběhy, o co tady kurva jde.
Choď do práce. Vydělávej peníze. Utrácej je. A budeš šťastný.
Najdi si jednoho partnera na celý život a už nikdy nespi s nikým jiným. Mějte děti. A budeš šťastný.
Hraj si. Tvoř. Sdílej. Pomáhej. A budeš šťastný.
Přestaň chtít být šťastný a budeš šťastný.
Už zase chceš být šťastný? Proč myslíš pořád jenom na sebe? Dej ségře taky líznout.
Nikdo tě nezná
Vrážíme do sebe. Zároveň herci, zároveň publikum. Vždycky v hlavní roli, vždycky v první řadě.
Převlékáme masky a kostýmy. Hromadíme rekvizity. Skáčeme z role do role.
A nikdy se nepoznáme.
Máme jen dojmy.
Pro každého jsi jen postava v reflektoru jeho pozornosti. A vidí, co chce vidět.
Máma se na tebe dívá a vidí někoho jiného.
Člověk, co o tebe tře svoje genitálie, vidí někoho jiného.
Týpek, kterého jsi vyhodil z kupé, protože máš rezervaci, vidí někoho jiného.
Ty se na sebe díváš a vidíš někoho jiného.
Jsi tisíce postav v tisících očích. A v každých jiná.
Takže co jsi doopravdy?
A co je to doopravdy?
Co je za tím?
Co je herec bez postavy?
Co před spaním kouká do stropu, když ležíš v posteli s rukama na peřině?
Show must go on
Zkus říct: „Seru na to,“ sundat si kostým a jít na cigáro.
Zkus zakřičet: „STOP! STOOOP!“
Nic.
Pořád to jede.
Příběh vedle příběhu.
A kterému uvěříš, ten si prožiješ.
A když je strhneš, najednou… tu není nic.
Nic, čeho se chytit.
–„Tak co jste si pro nás připravil?“ –„Buuááááááááhhh!“
Budík.
Další dějství.
Tak běž.
Napudrovat.
Úsměv.
Ať tleskaj i na konci.