„Tady poník. Tady poník. Jak mě slyšíte?“

„Špatně. Místo Pixel slyším poník.“

„To je krycí jméno.“

„Proč tak teplý?“

„Sám seš teplej.“

„Přepínám.“

Pobíhal jsem po Andělu s dětskou vysílačkou a sháněl alespoň 3 ochotné respondentky, které by se se mnou podělily o své zkušenosti s menstruací.

„Dobrý den,“ zastavil jsem blondýnku v pandím kulichu s kelímkem bubble tea a šel copywritersky rovnou k věci: „Menstruujete?“

Vytřeštila oči na poklopec svých krémových džín. Pak na mě. Vychrstla mi obsah kelímku do tváře a za rozhořčeného klapotu podpatků zmizela v obchodním centru.

„Co je?“ zachrčel reproduktor nevzrušeně.

„Vyp–“ vyplivl jsem dvě tapiokové perly, „–adá to, že je to citlivé téma.“

„Žiši. Je jednadvacátý století. To se nemůžeme bavit jako dospělí?“ pohoršoval se poník. „Mně by taky nevadilo, kdyby ke mně na ulici přitančilo cizí děvče a živě se zajímalo o moji ejakulaci.“

„To je hodně podobný,“ vyšťournul jsem si z ucha marakujové želé a poprvé se pozorněji zadíval na vysílačku ve tvaru obličeje Optima Prima. „Proč si u toho musíme povídat přes transformeří hlavu?“

„Vždycky jsem chtěl velet nějaké operaci.“

„B– lahopřeju. Jdu zpátky do kanclu.“

 

„Máte vůbec představu, proti komu tady stojíme?“ Pixel vysunul anténu svého kapesního rádijka a zabodl ji do nápisu Ogilvy & Mother na úvodním listu flipchartu.

Rozhlédl jsem se po prázdné zasedačce.

„Tohle jsou komunikační dravci. Persuasivní predátoři, kteří se neštítí NIČEHO!“ Sebral ze stolu šanon a upustil ho na koberec, aby demonstroval šílenství a chaos. „To jsou ti, kdo aranžují kostky ledu na potiscích plechovek tak, že mezery mezi nimi vytvoří nápis SEX. A vy se pak napijete a netušíte, proč máte erekci.“

Našpulil jsem rty a zavrtěl hlavou.

„To jsou ti, kdo prošpikují seriál Ulice podprahovými sděleními, a vy pak máte nutkavou touhu jíst uzeniny a volit Miloše Zemana. Jestli proti nim chceme mít alespoň mizivou šanci, musíme dnes překročit svůj stín!“

Rozprostřel po stole evakuační plán budovy a položil na něj čtyři figurky z Člověče, nezlob se.

„Možná že mají svoje obsahové strategie, call to action, UX, UI a uí co ještě, ale my máme SAMI SEBE!“ poklepal si pěstí na klíční kost. „Nezbývá nám než zaútočit…“ sebral z parapetu hrabičky ze zenové zahrádky a posunul jimi dvě figurky dopředu, „svou… mocnou… nevědomostí. Odzbrojující… naivitou. A…“

„Do nebe volajícím amatérismem,“ podpořil jsem ho.

„Přesně tak!“ namířil na mě anténu. „Tohle je den, pro který jste se narodili. Ukažte své matce, že si nenechala zhuntovat rodidla zbytečně! Kdo jde se mnou?!“

Rozpačitě jsem se přihlásil.

„Neslyším vás!!“

„Protože… nic neřikám.“

Pixel si povzdechl, složil anténu o čelo a beze slova se posadil vedle zenového písečku.

Vstal jsem a položil mu ruku na rameno: „Protože se raduju uvnitř.“

 

Šéf dřepěl za stolem v zasedačce a sypal si chia semínka na smažený sýr. „No co čumíte?“ pokrčil rameny. „Zdraví!“ Namočil hranolek do tahini. „Proč mě vůbec otravujete? Nepsali jste v životopisech, že jste samostatní?“

„Nastal čas vyhodnotit projekt Mensistence,“ pronesla pevným hlasem Scarlett a zatočila v ruce dálkovým ovládáním projektoru. Vektor na mě ukázal a luskl tak sugestivně, že jsem se mu poklonil a zatáhl žaluzie.

Šéf dal oči v sloup. „No jo porád. Ale rychle. Za 10 minut mám…“ ztrápeně vydechl, „nevim. Něco.“

Náš šéf vás naučí, že i člověk, který vám lže do očí, si vás váží, protože vydává energii na to, aby si něco vymyslel.

Reproduktory se rozezněly rafinovanými ambientními beaty. Pixel si do nich začal podupávat nohou. Přestal, až když jsem ho praštil hrabičkami.

Jeden ladný tah neviditelného štětce vykouzlil na stěně rudý kruh symbolizující nekonečno. Kruh se zvětšoval, až nás pozřel a začal po nás postupně v rytmu střílet písmena M – E – N – S – I, která nám svištěla střídavě kolem pravého a levého ucha.

„Wou hou-hou,“ protestoval Pixel. „Virtuální realita se nesmí! To se neřeklo!“

„To je Prezi,“ utrousila suše Scarlett.

„P–“

„V čem tady děláte prezentace vy?“

„V– ětšinou na tabuli,“ ukázal jsem za sebe. „Ale od té doby, co jsme na ni omylem napsali, co si přejeme k Vánocům, permanentním fixem, už tolik neprezentujeme. Spíš si… povídáme a snažíme se co nejvíc zapamatovat.“

Zběsilá jízda toboganem z rudých kruhů skončila u obřího nápisu MENSTRUUJI, TEDY JSEM.

„Chach! To je nejlepší, s čím jste přišli?“ ušklíbl se Pixel. „To je vykradenej Platón!“

„Descartes a… ne,“ Scarlett ledabyle vyfoukla a praskla žvýkačkovou bublinu. „To je claim Mensistence. Ten chtěli zachovat. Nečetli jste snad brief?“

Brief? To je chyták. Brief je osvěžovač na záchod.

„Č–“ vrhli jsme na sebe s Pixelem tápavý pohled, „–etli samozřejmě. Brief.“

Oba řádky nápisu odletěly každý na jinou stranu a odhalily čistý moderní červeno-bílý design blogu.

„Naší primární target group jsou mladé ženy 13–23 a early adopters,“ spustila Scarlett spatra. „Chceme, aby se naučily používat menstruační pomůcky značky Mensistence už v útlém věku a zůstaly jim věrné až do menopauzy, kdy plynule přejdou na pomůcky inkontinenční. Udělali jsme si průzkum komunikace brandů Always, Bella, Evita, Lidie, Naturella a Ria. A chceme se odlišit tím, že se budeme profilovat jako značka, která ženám a dívkám rozumí a obdivuje je pro jejich obětavost co měsíc krvácet v zájmu přežití lidstva a zároveň při tom být sexy a nad věcí. Pasujeme je do rolí hrdinek.“ Klikla a přes celou stěnu se objevilo něco, co vypadalo jako opravdu cool přebal komiksové knížky. Pohledná kreslená adolescentka v letních šatech držela pod paží Sartrovu Nevolnost a venčila na vodítku bílého bišonka, zatímco za ní vybuchovala továrna na zombies. „V multimediálním hudebně-romanticko-akčním dívčím románu na pokračování. S videoklipy, ve kterých přislíbili účast Ben Cristovao a Ewa Farna.“

Pixel přistoupil až ke zdi a zaostřil na adolescentčiny bradavky. „To vypadá jako od Káji Saudka. Já myslel, že je v kómatu.“

„Já myslel, že umřel.“

Vektor pokýval: „Když neznáte ty správné lidi, tak ano.“

„Román bude vycházet paralelně na blogu, v mobilní aplikaci a vybrané komiksy budou přímo na packagingu,“ pokračovala nerušeně Scarlett. „Bude ho doplňovat další obsah především infotainmentového charakteru jako vlog, mimořádné příběhy mladých statečných žen a humorné infografiky s virálním potenciálem. Nechceme tu být jako naše konkurence PRO ženy, ale S NIMI. Typickou ukázkou naší komunikace by mohl být citát americké spisovatelky Andrey Portes: ‚Kdyby byla na světě spravedlnost, vůbec byste během menstruace nemusely do školy. Jenom byste zůstaly 5 dnů doma, jedly čokoládu a plakaly.‘ Sounáležitost. Humor. Cool faktor. To je Mensistence.“

Všechny tři atributy se zabodly do omítky a zůstaly v ní trčet až do finální zatmívačky.

Šéf vyskočil ze židle a začal tleskat. „Čtyři palce nahoru! Poprvé v životě je mi líto, že nemám vagínu. Gratuluju. Ty pozice jsou vaše.“

„J– eště jsme… ještě my,“ špitl Pixel.

„Ah. Vy chcete vystoupit. Já… jsem vás chtěl ušetřit toho ponížení. Prosim.“

Zatímco jsem připojoval náš notebook a omylem strkal HDMI kabel do USB zdířky, Pixel vytáhl z kapsy riflí zmuchlaný čtverečkovaný papír. Rozevřel ho a přečetl roztřeseným hlasem: „Naší cílovou skupinou jsou ženy.“ Uklonil se a schoval ho zpátky do kapsy.

Poklepal jsem na ikonu Firefoxu a po 10 vteřinách konečně naběhla stránka mensistence.blogspot.com, kterou jsme ještě ráno ladili. Byla to základní šablona s tím rozdílem, že pozadí tvořilo mnoho vedle sebe vyskládaných fotografií oloupané mandarinky.

„C–“ šéf se zamračil. „Proč je tam ovoce? Nespl–“

„Měsíčky!“ vykřikl Pixel a začal se natěšeně rozhlížet. Místo salv smíchu a plácání po zádech se ale dočkal jen nevěřícných pohledů a dalšího prasknutí Scarlettiny žvýkačky.

„To je obrazový eufemismus,“ snažil jsem se dohnat naše soky alespoň v odborném pozadí. „Eufemismus je… výrazový prostředek.“

„Ano a… stejně jako předchozí… prezentátoři, také my jsme se rozhodli vydat cestou zábavy a informací,“ pokračoval Pixel statečně. „Náš komunikační… toun si ukážeme na třech modelových příspěvcích, které jsme si připravili. Nejprve zábava!“ rozklikl post se štítkem #vtip.

‚Žena skočila z paneláku, ale nic se jí nestalo. Jak to? Měla vložky s křidélky! –Neznámý autor‘

„Ccco se informací týče,“ chopil jsem se rychle slova, „ty naše jsou – což jsem u našich předskokanů až trestuhodně postrádal – ryze praktické,“ rozklikl jsem náš druhý post s nadpisem Kam vás nepustí, když menstruujete. „Jsou to tedy… veskrze všechno indické chrámy. Ale nebuďte z toho smutné. Když nemůžete za Bohem, Bůh přijde za vámi.“

„A jelikož víme, že dnešnímu world wide webu vládne videoobsah…“ Pixel klikl na velký bílý zobáček doprava v červeném obdélníčku, „natočili jsme varovnou investigativní reportáž pro všechny mladé slečny.“

Po čtyřiceti protočeních youtubáckého kolečka se konečně zjevil Pixel s mikrofonem a s naléhavou reportážní dikcí spustil: „Mezi mládeží… dívčího… typu se objevuje nepříjemný nešvar, kdy si děvčata zavádějí do pochvy menstruační tampóny, které předtím namočily, namoči– la, kteRÁ děvčata namočiLA, do alkoholických nápojů. Opijí se tak daleko rychleji a navíc to rodiče nepoznají z dechu. Co na to říká veřejnost?“

Na obrazovce se objevila pobouřená účetní: „Je to hrůba.“ Nandala si brýle. „Hrůza. Pardon.“

Vystřídal ji Alfons. „Udělal byste někdy něco takového?“ zeptal se Pixelův hlas. „Ne,“ zavrtěl Alfons rezolutně hlavou.

„Přesto stále přibývá těch, kdo mají opačný názor. Tohle je Maruška.“ Záběr na Samaru s rozpixelovanými vlasy, jak si máčí tampón ve vodce. „Maruška je jednou z pochvaholiček. Nedělejte to, nebo dopadnete jako ona.“ Záběr na Marušku, jak zakopává o kabel od kopírky a padá k zemi. Švenk na Pixela, jak nad ní stojí s mikrofonem a dívá se do kamery: „Pro televizi Mensistence Pixel.“

Roztáhl jsem žaluzie.

„B– Tak…“ odhodlal se šéf po 20 vteřinách pročísnout zkoprnělé ticho, „já snad dojdu rovnou pro smlouvy.“ Nemotorně vytančil ze zasedačky. „A pro vás dva taky,“ ukázal na mě a Pixela.

„Yessss!“ Pixel zatnul ruku v pěst.

Dal jsem si s ním high-five, ale příliš rychle, než aby to čekal, takže jsem ho ve výsledku jen udeřil otevřenou dlaní do obličeje.

„…o zákazu vstupu do budovy,“ probíral se šéf šanony. „Co to probůh bylo?! Mám chuť vypláchnout si oči kysličníkem.“

Vrátil se. Položil před Scarlett a Vektora dvě pracovní smlouvy a přede mě a Pixela smlouvy o zákazu přiblížení.

Vektor zničehonic zdvihl svoji smlouvu do dvoumetrové výšky k našpuleným rtům. Bože, on se s ní snad před námi bude mazlit. Ale ne. Začal na ni foukat. „Fff. Fff!“ Po šesti fouknutích pořád nebyl spokojen, položil ji zpátky na stůl a podrbal ji nehtem. Pak se důvěrně naklonil k šéfovi: „Tady… je nějaké smítko. Mohl bych dostat lepší kopii?“

Šéf zaostřil. „To… není smítko. To je desetinná čárka. Tu jen tak neodfouknete,“ usmál se rozpačitě.

„C– W– hat?! Za TOLIK vy tu pracujete?“ Vektor protočil knír a Scarlett bezděčně vyplivla žvýkačku, která zůstala vězet ve Vektorově chlupaté hrudi.

„Já s–“ Scarlett popadla kabelku, Vektor jí podržel dveře a za 5 vteřin byli pryč tak rychle, jak se objevili.

Šéf chvilku zůstal bezradně stát, načež posunul pracovní smlouvy po stole směrem k nám. „B- lahopřeju, chlapci. Není to ještě úplně to pravé ořechové, ale Irák taky nevybombardovali za den. Vítejte na palubě!“

Do zasedačky ještě naposled vpadla Scarlett, mateřsky mě a Pixela pohladila po tvářích, vetkla nám každému do dlaně dva tisíce korun a zase zmizela.

 

18.32.

Zaklapl jsem notebook, promnul si oči a podíval se doprava.

Pixel v pruhovaném pyžamu seděl v zasedačce, hladil po krunýři želváka Donatella, který mu na klíně mával nožičkama, a četl si ze zdi multimediální román o trojici dívek, které při menstruaci nabývají nadpřirozených schopností. Laura telepatických, Sandra telekinetických a Katrin pyrokinetických.

Hrabičky opět klidně odpočívaly v zenové zahrádce, čekajíce na další bitvu.

Zasalutoval jsem Pixelovi skrz žaluzie.

Usmál se, zasalutoval nazpět a spokojeně usrkl doušek domácího raw kakaa.

 
 
 
 

Chceš vědět, co bylo dál?

Staň se patronem Jiřího Charváta.
Získáš přístup k novým videím, mind-upům, přednáškám, slamům, rozhovorům, článkům…
o měsíc dřív než všichni ostatní. A dobrý pocit, že mohly vzniknout díky tobě.
 
Přidej se na www.patreon.com/jiricharvat.
Sám si řekni, kolik mi věnuješ za jeden kousek „umění“,
a splň mi sen: stát se spisovatelem a performerem na plný úvazek.

 

 

Tahle epizoda se mohla stát skutečností
díky finanční a morální podpoře mých famózních patronů:Pavla Bláhová | Jiří Emmer | Jan Gruncl | Petr Kido | Tomáš Kučera | Tvoje máma | Lukáš Pohlreich | Jan Smejkal | Jan Trávníček

Aňa | Tomáš Blaho | Bronek Kristal | Matouš Blažek | Josef Dastych | Luboš Hajtinger | Jan Klos | Vít Jurásek | Marťas z KáHá | Martin Jirava | Klára Krejčová | Petr Lohonka | Filip Mrkvička | Michal Novotný | Václav Pohl | Milan Rakowski | Tomáš Rampas | rionka | Mira Siler | David Špaček | Tomáš Vaníček | Viktor | a Bára Zemková

 

I ty můžeš být jedním z nich a jet v tom s námi.

 

 

Papírová pojistka, až umřu a nebudu moct platit hosting.

KOUPIT