Otupěle jsem zíral na prdelní lajnu obtloustlého údržbáře, který na všech čtyřech přišroubovával zarážku k dolnímu pantu velkého výklopného okna vedle mého stolu.
Daniel z účtárny spáchal v pátek sebevraždu.
Odeslal poslední hromadný e-mail:
‚Ahoj všem. Žádosti o zálohu na mzdu mi prosím posílejte nejpozději do středy 23. 9. do 9.00 hod. (bezhotovostní i hotovostní).
Děkuji a pěkný den.‘
Úhledně vyrovnal na stůl notebook, mobil a peněženku, otevřel okno, udělal krok do prázdna a rozmázl se o parkovací místo pro invalidy.
Patrik zaostřil skrz žaluzie na kropicí vůz, který kartáčoval z asfaltu poslední Danielovy ostatky. „Slabší kusy odpadnou,“ usrkl darwinisticky z hrnku kafe. „Přirozený výběr.“
V rohu se zhmotnila Samara. „Slabší tady zůstávaj,“ zaševelila mezi černými prameny.
„Znal jste ho někdo?“ zeptala se účetní do pléna.
„Já si s ním párkrát povídal ve výtahu,“ přiznal jsem.
„O čem?“
„O tom, že je… de pomalu.“
„Best friends ever,“ Pixel dal palec nahoru.
„No, tohle bylo rozhodně rychlejší,“ účetní se připojila k hloučku, co se začal tvořit u žaluzií. „Proč myslíte, že to udělal? Však se… máme dobře, ne?“
Vyměnili jsme si sérii nejistých pohledů.
„V účtárně to může být ubíjející,“ snažil se nás uklidnit Buzík. „Každý den počítat, kolik… zas lidi prodali svého času, aby si mohli koupit čtvrtý iPhone, domácí kino a omlazující ultrazvukovou špachtli. Až ho nakonec rozprodají všechen a… umřou.“
Úplně nás to neuchlácholilo.
Můj tep se synchronizoval s kurzorem blikajícím v levém horním rohu prázdného wordovského dokumentu a já věděl, že mi odpočítává to nejcennější, co mám. Zatímco tu sedím a vymýšlím leták pro krém na boty.
„Proč se ten truhlík zabil v pátek?“ zalistovala účetní stolním kalendářem. „Ještě před jedním z posledních slunných víkendů v roce.“
„Je dokázáno,“ nadechl se Patrik, „že amplitudy deprese přicházejí o víkendu. O víkendu nemá člověk ani tu nesmyslnou práci, která odvádí pozornost od jeho prázdného života. A když je navíc venku hezky, ví… že je to prostě v něm.“
Polovina kanclu strnula v tísnivém zamyšlení.
„Možná bychom mohli,“ Buzík si nastavil režim letadlo, „uctít jeho památku minutou tich–“
Z výtahu se ozval démonický smích a vešel vypasený kostlivec s kosou a igelitkou. „Nadešel váš čas, šulíni! Muhahaha-há!“ rozpřáhl ruce.
Zůstali jsme na něj civět.
„Jste… si jistý, že… to je adekvátní reakce?“ zeptal se opatrně Buzík.
„Na co?“ svraštila lebka nadočnicové oblouky.
„Daniel,“ špitla účetní.
„Daniel… Landa?“ smrt se začala rozrušeně rozhlížet. „Je… stalo se Danovi něco?“
„Daniel z účtárny.“
„Hm?“
„V pátek se zabil.“
„Jo, tohleee,“ očividně se mu ulevilo. „Fu. Vy jste mi dali!“ vytáhl z igelitky plyšového velikonočního králíčka a otřel si do něj čelo. „Chvilku jsem měl fakt nahnáno.“
„Vám je to úplně jedno,“ zavrtěla účetní nevěřícně hlavou.
„Hele, až někdo z účtárny nazpívá Bílýho jezdce, Holky a mašiny a ohne Olgu Lounovou, tak za něj zapálim svíčku. Ale mačkat čudlíky na kalkulačce umí každej.“
„Přesto… tu nemusíte pobíhat jako kostra,“ namítl jsem.
„Je Halloween!“ nasadil mi oranžovou kšiltovku s obličejem dýně a omotal Pixelovi hlavu pavučinou.
„Halloween je 31. října,“ zahuhňal Pixel, zatímco se snažil dostat jazykem ze zubů plastovou nohu černé vdovy.
„Dobřeee. Tak jsme dneska fasovali sváteční dekorace na celý rok!“ šéf si nasadil santovskou čapku, pověsil mi na monitor čarodějnici a přehodil přes Alfonse českou státní vlajku. „Ale tenhle kostým je prostě cool! Úplně cítím, jak mi v něm stoupá respekt.“
Podívali jsme se na jeho tři tukové pneumatiky kolem pasu upnuté v černém silonu. Byl jedním z mála kostlivců, jejichž hrudní koš se směrem dolů rozšiřuje.
„Tak zas makáme makáme. Nebudete tady věčně,“ nasadil hluboký témbr, zamával zlověstně nad hlavou čepelí kosy a vysypal stropní zářivku. „Kurva.“ Snesla se na něj sprška plexiskla. „Až to budeš mít hotový, tak tady zameť,“ smrt luskla na údržbáře a zmizela ve svém proskleném království.
Ten vstal, zastrčil šroubovák za opasek a spokojeně dal ruce v bok. „Už to je.“
Přistoupil jsem k oknu a zkusil ho otevřít. Nešlo to víc než na šířku dlaně.
Tak to už je poslední kapka. Nejenomže nám tahle podělaná kapitalistická společnost orientovaná na výkon, konzum a soutěž místo na lásku, tvořivost a spolupráci brání svobodně žít. Teď nám bude ještě bránit se svobodně zabít?!
„Už toho mám tak akorát,“ procedil jsem skrz zuby. „Místo aby něco změnili, tak nás tady prostě ZAVŘOU? Kdo jde se mnou?!“ pozvedl jsem bojovně pěst k troskám zářivky.
Ozvalo se jedno zakašlání a jedno cinknutí Facebook Messengeru.
Popadl jsem alespoň židli se spícím Alfonsem a bez zaklepání rozrazil dveře šéfovy kukaně.
„Takže vy nám upíráte i naše nezadatelné právo se… zabít?!“
Šéf ani nezvedl oči od tabletu. „Klidně se zabíjejte pro mě za mě,“ pokrčil klíčními kostmi. „Ale mimo pracovní dobu. Pak je to tady celý zasviněný. Kdo se ještě zabije ve firemním areálu, ten přijde o vánoční prémie.“
„My pro vás opravdu nejsme nic víc než lidské zdroje, že? Hrábnout, vyždímat, zahodit.“
Šéf doširoka otevřel oči a vyšpulil spodní ret. „Jé, a co bys chtěl, pupísku? Obejmout? Nakreslit něco do památníčku?“
„Všechno jsou to LIDI! Mají svoje strachy, bolesti, sny a touhy. Chm,“ mávnul jsem nad ním rezignovaně rukou. „Ale co VY víte o touze?“
Šéf vstal, přišel až ke mně, stoupl si mi lebkou v tvář a věnoval mi závažný pohled: „Touha je zázrak, kámo. Zázrak.“
„Prodáváme vám 8 hodin z každého dne. Ale náš život je pořád náš,“ majetnicky jsem si položil ruku na hruď. „Nemůžete nám bránit si na něho sáhnout.“
„Ale co ten bordel z toho? Viděls to parkoviště? Ten zmetek si předtím ani nedošel na velkou.“
Alfons se probudil a začal si kontrolovat plíny.
„Co ty tady chceš, Metuzaléme?“
Spatřil smrtku, vytřeštil bulvy, chytl se za hrudník a znovu upadl do bezvědomí.
„Ale člověk by MĚL mít možnost nějak důstojně odejít ze světa. To chcete, abychom si vám tady v kuchyňkách bodali plastový příbory do krkavic?“
„Dobřeee. Tak…“ šéf si sundal lebku, protože už mu v ní bylo horko, „z který sebevraždy je nejmíň čurbes?“
„Mm… prášky. Oběšení.“
„Po práškách to tady celý zeblijete, nic takovýho,“ pohrozil mi zrentgenovaným ukazováčkem. „Oukej. Smíte se oběsit. Ať nežeru.“
Plácli jsme si.
Vzal jsem si knížku a odešel na toalety. Otevřel jsem dveře kabinky a posadil se na mísu. Přede mnou se houpala žlutá oprátka ze syntetického lana. A v ostatních kabinkách taky. Lehce jsem se pousmál.
Tak přece jenom tady po mně něco zůstane.
Chceš vědět, co bylo dál?
Staň se patronem Jiřího Charváta.
Získáš přístup k novým videím, mind-upům, přednáškám, slamům, rozhovorům, článkům…
o měsíc dřív než všichni ostatní. A dobrý pocit, že mohly vzniknout díky tobě.
Přidej se na www.patreon.com/jiricharvat.
Sám si řekni, kolik mi věnuješ za jeden kousek „umění“,
a splň mi sen: stát se spisovatelem a performerem na plný úvazek.
Tahle epizoda se mohla stát skutečností
díky finanční a morální podpoře mých famózních patronů:
Pavla Bláhová | Jiří Emmer | Jan Gruncl | Petr Kido | Tomáš Kučera | Tvoje máma | Lukáš Pohlreich | Jan Smejkal | Jan Trávníček
Aňa | Miloš Bém | Tomáš Blaho | Bronek Kristal | Matouš Blažek | Jan | Vít Jurásek | Marťas z KáHá | Klára Krejčová | Petr Lohonka | Filip Mrkvička | Michal Novotný | Václav Pohl | Milan Rakowski | Tomáš Rampas | rionka | Mira Siler | David Špaček | Tomáš Vaníček | a Viktor
I ty můžeš být jedním z nich a jet v tom s námi.
Papírová pojistka, až umřu a nebudu moct platit hosting.