ESC #49: Tým kvality

Když jsem ráno přišel do práce, na mém místě seděl muž s velkými plastovými brýlemi, srostlým obočím a notýskem.

„Mmmůžu vám nějak pomoct?“ položil jsem teritoriálně na stůl diplomatku.

„Dobré jitro,“ postavil se a kyborgsky mi potřásl rukou. „Mé jméno je Tom a dnes vás budu stínovat.“

Páni. „Dob-řee,“ ohmatal jsem si hlavu. „Mám… si nějak rozpustit vlasy?“ zkontroloval jsem si pleť v odrazu potemnělého monitoru.

„Eh, to asi…“ podíval se na moje kouty, „nejde. Nebo… jak jste zvyklý. Dělejte, jako bych tu nebyl.“ Posadil se a otevřel skicák.

To jsou věci. Člověk měsíc financuje spisovatelský projekt z lásky svých čtenářů, a oni hned pošlou portrétistu! To bude určitě do Forbesu, do článku o výrazných osobnostech českého crowdfundingu.

Učísl jsem si skráně, natočil si k němu židli tváří v tvář, uchopil jsem stevejobálně bradu mezi palec a ukazovák a zadíval se filozoficky na kliku od záchodu.

Portrétista přiložil propisku k papíru, ale pořád se nějak neměl k prvnímu tahu. Když už jsme oba seděli 3 minuty bez hnutí, osmělil se: „T-akhle začínáte každý pracovní den? To je nějaký druh meditace?“

„Já… pózuji,“ osvětlil jsem mu, aniž bych vypadl z výrazu.

„Ale jste…“ překontroloval svoje materiály, „copywriter. Neměl byste radši… psát?“

„Zzzz jakého jste časopisu?“

„Já jsem Tom z Týmu kvality,“ znovu se postavil a znovu mi potřásl rukou. „Následující týden vás budu pozorovat při práci, zapisovat, co děláte, jak dlouho vám to trvá, a pak to vykážu vašim nadřízeným.“

„PROSÍM?!“ vykulil jsem oči a s bradou v dlani to vypadalo dvakrát tak překvapeně. „Takže jste donašeč!?“ Zrazeně jsem se rozcuchal. „Chcete mi říct, že ve mně firma po 3 letech práce vidí potenciálního parazita, kterého je potřeba špiclovat?“

Tom nabral do plic na mililitr adekvátní objem vzduchu přesně na vyslovení formulky z příručky pro špehy: „Účelem stínování není zaměstnance šikanovat, ale najít rezervy pro zefektivnění pracovních procesů,“ odříkal se stejnou intonací, jakou se v tramvajích hlásí výluky.

„Já… jsem přesně tak efektivní, jak mi to vyhovuje.“

„Jste tu 40 minut. Zatím jste… si udělal ovocný salát z vodního melounu, banánu a mandlí, zápis do vděčnostního deníčku, oholil se na toaletách a… pózoval. Nemůžu se dočkat, co chystáte dál.“ Měl tvář profesionálního hráče pokeru, ale v jeho duhovkách tleskal ručičkama tříletý Adolf Hitler.

Otočil jsem se k notebooku a dvakrát poklepal na ikonu Wordu.

 

Ani ne do oběda se z nás stali nerozluční nepřátelé. Kam jsem se hnul, tam šel i Tom se svým zápisníčkem. Pixel nám začal říkat teplí bratři.

„Víte, že ten slogan pro jogurty vymýšlíte už 74 minut?“ nahnul se ke mně a cvakl svou gestapáckou propiskou.

„Ano,“ odvětil jsem podrážděně. „Tohle je KREATIVNÍ práce. To nejde na povel. A už vůbec ne když vám někdo dýchá za krk. Myslíte, že Michelangelo vymaloval Sixtinskou kapli, zatímco mu pod štaflemi měřili čas? Že Kurt Cobain napsal Smells Like Teen Spirit, zatímco někdo zapisoval, kdy smrká?“

„A jak jste daleko?“ zamžoural na stránku s jediným slovem: „JOGURT,“ přečetl ho. „No… myslím, že… na to jdete dobře,“ rozpačitě si odkašlal a namaloval si do notýsku hlemýždě.

 

Spláchl jsem, otevřel dveře kabinky a narazil do srostlého obočí.

–„Áh!“ –„Áh!“

„Co jste tam dělal?“

„Libreto. K muzikálu.“

Věnoval mi podezíravý pohled.

„KADIL!“ rozhodil jsem rezignovaně rukama. Tom si udělal poznámku.

Bože. On je fakt kyborg. Bude muset na Wikipedii zjistit, co to znamená.

„Mohl byste jít příště se mnou?“ poprosil jsem ho. „Nejsem si úplně jistý svými střevními pohyby. Nemůžu se ubránit dojmu, že by to šlo efektivněji.“

„Á, Damiens!“ druhá kabinka vyplivla Pixela. „Jak to de?“ Myl si ruce.

Stoupnul jsem si k umyvadlu vedle něho a tiše zašeptal do hukotu vysoušeče: „Pomooc!“

 

„11.09–11.13: Nastavuje si jas na monitoru,“ mumlal si můj stín jakoby pro sebe, ale dost nahlas, abych to slyšel.

„11.17–11.25: Snaží se psát v Excelu do zamčených buněk a je smutný, že to nejde.“

„12.01–12.03: Flirtuje s recepční, která přišla doplnit kapsle do kávovaru. Používá popkulturní narážky, zrcadlí její pohyby a teď nenápadně zavadil o její ňadro.“

Recepční na nás chvíli konsternovaně koukala, načež mi přejela nohu vozíkem a vzala do zaječích.

„Ty vole!“ hodil jsem po něm dvě kapsle.

 

Kdykoli jste se jen pohnuli, cvakla vedle vás propiska a šlo to do zápisu.

Výsledkem bylo, že už jsem jenom nehnutě seděl a předstíral hibernaci.

„Nepřirozeně se hrbí. Vyhřeznutá ploténka je otázkou 5 let.“

„Opravdu, Tome?“ ve 13.39 jsem k němu pomalu natočil obličej a začal mu tykat: „Tohle sis vybral ze VŠECH možných povolání? ‚Děti, čím chcete být, až budete velké?‘ ‚Hasičem!‘ ‚Kosmonautem!‘“ imitoval jsem mutující školáky, „‚Prostitutkou!‘ ‚A co ty, Tomášku? Čím chceš být, až vyrosteš?‘ ‚Chci sedět vedle lidí, co pracují, a zapisovat to.‘ ‚To ale není skutečná práce, Tomášku. To je jako ti Let’s play trotlové na YouTubu. Všechno oddře někdo jinej a ty jenom čumíš!‘“

Tom zvážněl natolik, že si přestal ořezávat verzatilku. Upřeně se na mě zadíval a maličko naklonil hlavu. „Ty oblbuješ lidi, Michale Majere. Vytváříš v nich falešné potřeby, za kterými se ženou. Zanedbávají ty skutečné a pak duchovně a emočně chřadnou.“ Měl jsem chuť zasvítit mu do zornic, jestli se stáhnou. „Já jenom kontroluju, aby ses neflákal. Tak kdo z nás je tady větší záporák?“

2 minuty jsme na sebe civěli. Věřil jsem, že když uhne jako první, bude to, co říkal, míň pravda. Začal jsem pomalu halucinovat.

Vtom mezi nás Pepé vložil ruku se dvěma míčky na stolní fotbálek. „Jdem si na střechu zahrát, dokud je ještě hezky. Jdete taky?“ Držel je tak, že připomínaly varlata a jeho ukazovák penis.

Tom se pohrdavě ušklíbl. Já se podíval na míčky. Pak na wordovský dokument se slovem JOGURT. Pak znovu na míčky.

A vzpomněl jsem si na tisíce stejných bitev, které vedeme den co den. Budík vs. vyhřátá postel. Mytí nádobí vs. Xbox. Zkouškové období vs. koupaliště. Daňové přiznání vs. Freevideo.cz. 8 hodin hrbení nad klávesnicí v kanclu vs. naplnění času vlastním snem za méně peněz.

Každý máme v hlavě svého Toma. To díky němu ráno vstaneme a jdeme do práce, místo abychom celý den masturbovali s hlavou ponořenou v kýblu pistáciové zmrzliny.

Tom nám říká, že záleží na tom a tom. Je naši zvnitřnění rodiče. Naše superego.

Průšvih je, že se vám může stát, že až se ohlédnete na smrtelné posteli (nebo ve smrtelném fatboyi, smrtelném autě, na smrtelném řetízkáči…), zjistíte, že přestože jste dělali do puntíku, co Tom říkal, celé to stálo za vyližprdel.

Že jste dělali, co jste měli, ale ne, co jste chtěli.

Protože Tom – stejně jako vaši rodiče, jako váš zaměstnavatel, jako společnost – ví, co chce po vás. Ale už neví, co chcete vy. A popravdě… je mu to dost buřt.

A proto je potřeba vzkřísit druhý hlas. Svého… Jerryho. A aspoň občas naslouchat jeho tenounkému pískotu.

Přestože Jerry může chtít zvláštní věci: Kecnout si a malovat na asfalt před domem barevnými křídami. Stát se akvabelou. Sýr. Sáhnout na zadek té mulatce na eskalátoru. Může chtít… být naživu.

Tom trvá na tom, abyste teď dělali, co se má, a naživu můžete být někdy pak.

Jerry ví, že je to bouda.

Jerry ví, že žádné „někdy pak“ není.

„Haló?“ Pepé mi mával před očima fotbalovým penisem.

„N-ne, promiň. Musim… psát o jogurtech,“ pokrčil jsem rameny.

Vtom přijel zprava k Tomovi na kancelářské židli Pixel s párty brýlemi s nosem a knírem a s vlastním notýskem s Kittynkou: „Pěkné odpoledne. Jsem z Týmu… kvality… kvality. Hodnotím kvalitu Týmu kvality. Kvalitativně, kvartálně, kvapně a hlavně kvalitně. KVÁ!“ tourettovsky vyštěkl a všichni sebou trhli. „Tak se jmenuju. Kvák. Kvazimír.“

„Tohle nemůžete,“ protestoval Tom.

Pixel se podíval na hodinky: „13.46: Marně se vzpouzí, místo aby pracoval,“ zapsal si úhledně oranžovou pastelkou.

Utvořili jsme stínovacího hada.

„13.47: Svléká účetní očima.“

„Nesvlékám!“

„OBLÉKÁ účetní očima,“ nechal se Pixel obměkčit. „Je to fetišista.“

Účetní vykoukla zpoza tiskárny a narovnala si podprsenku.

„13.48: Přemýšlí, proč má dvě obočí v jednom! Ah… stále 13.48 a máme tu malé drama! Snaží se mi vytrhnout Kittynku. A zacpat mi mhbhmm-hbnnm-bhummm. A… shodil mi nos a knír. Bodá mě verzatilkou do žeber. Majznul jsem ho dredem. Přetahujeme se. Jsem silnější. Přišel o svůj notýsek. Utíká. Pláč–e. Pláče?“

Zůstali jsme zírat směrem, kterým Tom odběhl v slzách.

Hmm. Není to kyborg.

„Poď,“ Pixel mě zatahal za rukáv. „Můžeš bejt v bráně.“

 
 
 
 

Chceš vědět, co bylo dál?

Staň se patronem iwrite.cz.
Získáš přístup k novým ENTERům, mind-upům, slamům, přednáškám, článkům…
o měsíc dřív než všichni ostatní. A dobrý pocit, že mohly vzniknout díky tobě.
 
Přidej se na www.patreon.com/iwrite.
Sám si řekni, kolik mi věnuješ za jeden kousek „umění“,
a splň mi sen: stát se spisovatelem a performerem na plný úvazek.

 

 

Tahle epizoda se mohla stát skutečností
díky finanční a morální podpoře mých famózních patronů:TOP patroni: Tomáš BIČÍK, Luboš HAJTINGER, Michal LAŠKO, Michal VYŠINSKÝ, Standa VĚTROVSKÝPavla Bláhová | Jiří Emmer | Jan Gruncl | Petr Kido | Tomáš Kučera | Petr Lohonka | Tvoje máma | Lukáš Pohlreich | Jan Smejkal | Jan Trávníček

Aňa | Miloš Bém | Tomáš Blaho | Bronek Kristal | Matouš Blažek | Jan | Marťas z KáHá | Vít Jurásek | Filip Mrkvička | Václav Pohl | Milan Rakowski | Tomáš Rampas | rionka | Mira Siler | David Špaček | Tomáš Vaníček | a Viktor

 

I ty můžeš být jedním z nich a jet v tom s námi.

 

 

Papírová pojistka, až umřu a nebudu moct platit hosting.

KOUPIT