Seděl jsem v zasedačce a s kamennou tváří sledoval nejpopulárnější videokompilace řehtajících se kojenců ve snaze přesvědčit sám sebe, že teprve s jednou z těchhle vykulených továrniček na výkaly bude můj život kompletní. Roztrhneš papír, smějou se. Kýchneš si, smějou se. Dáš jim citrón, zaškleběj se, smějou se. Po 20 minutách jsem se dostal do jakéhosi zvláštního transu, v němž bylo zřejmé, že děti jsou ve skutečnosti parazitní mimozemská rasa, které připadá všechno legrační. A ze všeho nejvíc začít růst uvnitř ženy, ve které jsi měl penis; když se ti to nejmíň hodí.
PÍP.
Zaměstnanecká kartička políbila čidlo. Byla to Sylva. A moje dítě uvnitř ní. Pozoroval jsem, jak procházejí turniketem. Jednosměrným. Do mého života.
Naše pohledy se střetly ještě přes sklo. Sylva pokrčila rameny. Já se rozpačitě usmál.
Otevřel jsem dveře do openspacu. „Sylvo, mohla… bys na chvilku? Kvůli… vyhodnocení uplynulého trimest–“ zarazil jsem se, „…khkkvartálu?”
Sylva vešla. Zavřel jsem a zatáhl žaluzie.
–„Ahoj.“ –„Ahoj.“
Chvíli jsme na sebe mlčky civěli. Říkal jsem si, jestli ji nemám políbit na tvář, ale nakonec jsem jen neohrabaně pokynul k židli. Posadila se. A já naproti.
„Nejdřív…“ odkašlal jsem si, „bych se chtěl se zeptat… Je… to… vůbec moje?“
PLESK!
Vrazila mi facku.
„Tos… dobřee. Takže… můžeme postoupit dál,“ vytáhl jsem z šuplíku šanon s nápisem DÍTĚ. „Googlil jsem si výchovu dětí a… měli bychom na něj mluvit už odmalička jako na dospělého. Se všemi cizími termíny. Impedance. Reciprocita. Anektovat. Hlavně žádný paci paci pacičky.“ Otočil jsem list. „První rok ho musíš nosit všude s sebou. Na těle. V šátku. Jako indiáni. Nesmíš mu říkat: NEŠLAP do té kaluže! Ale: OBEJDI tu kaluž. A…!“ vytáhl jsem svůj smartphone, vykasal Sylvě blůzu a strčil jí do pupíku jedno peckové sluchátko. „Pouštěj mu Beethovena. Lepší je to teda s těma traktoristickejma, ale ty zatím–“
„Máš strach?“ přerušila mě.
10 vteřin jsem se na ni díval. „Ano,“ zašeptal jsem přiškrceně. „Za celý život jsem se staral jenom o jedno tamagoči. … A spadlo mi do záchodu.“
„Taky se bojím,“ řekla tiše. „Přemýšlela jsem, co by nás mohlo uklidnit. A napadlo mě, že bychom si mohli koupit králíčka.“
Nechápavě jsem se zakabonil. „Jakože… je hebounkej.“
„Ne. Abychom viděli, že se dokážeme postarat o živého tvora. Že dovedeme fungovat jako tým.“
„Já nemůžu nic chlupatýho. Jsem alergik.“
„Tak prostě cokoli,“ rozpřáhla Sylva rukama. „Cokoli, co nám týden nespadne do záchodu, nás posíl–“ Reproduktor notebooku kýchl, následován rozjařeným chichotem několikaměsíčního Asiata na nočníku.
Dveře zverimexu narazily do měděného zvonečku.
„Dobrý den. Chtěl bych nejodolnější zvíře, co tady máte. A ať je s ním co nejmíň práce.“
Potetovaná Góthka s uroborosem v nose a morčecími náušnicemi vyfoukla a praskla žvýkačkovou bublinu. „Nejodolnější nevim. Ale tady živorodky duhový prej vydržej všecko,“ ukázala do akvária na oranžové rybky s vějířovitým ocasem větším než ony samy.
„Skvělý. Jednu si vezmu.“
Podala mi účtenku a rybku v plastovém sáčku. Našpulil jsem rty do O a po kaprovsku na ni dvakrát mlasknul. „Budu ti říkat Štístko.“
Vyšel jsem se svým novým svěřencem na ulici. Starší pár kolem mě zrovna dobíhal tramvaj. Jak paní kvapně skládala deštník, jedním z drátů probodla můj pytlík. Půl litru vody i se Štístkem osprchovalo vajgly na dlažbě. Pán, aby nenechal nic náhodě, na něj dupnul. Chvíli jsem zaraženě sledoval, jak rozpláclý Štístko na starcově podrážce nastupuje do tramvaje číslo 9.
Otočil jsem se o 180 stupňů a opřel se do dveří.
„Dobrý den,“ můj pozdrav zanikl ve zvuku zvonečku. „Chci druhé nejodolnější zvíře.“
Držel jsem podpaží želvu stepní a v zrcadle výtahu přesvědčoval sám sebe: To se… nepočítá. Dítě přece nedostanem v igeliťáku s vodou.
Seděli jsme se Sylvou naproti sobě u kulatého stolu v kuchyňce. Mezi námi na stole ležela želva a okusovala kus kedlubny.
„Tak… nevim, jestli je to úplně věrná simulace,“ posunul jsem želvu trochu víc do středu, aby nespadla. „Dokážu si představit i intenzivnější kurzy otcovství.“
„Jak máme asi něco natrénovat,“ zkřížila Sylva ruce na prsou, „když se v přítomnosti každého savce začneš dusit?“
Minutu jsme vyčítavě mlčeli.
„Víš, jak se říká, že si děti vybírají svoje rodiče?“ ušklíbl jsem se. „Nás asi vyfasuje ten, kdo si vytáhne nejkratší sirku.“
Sylvě se rozvlnily rty a začala jí vibrovat brada. „To má bejt jako vtipný?“ Vstala. „Jsi ubohej.“ Přeteklo jí pravé oko a odkráčela na dámy.
Želva se na mě podívala jako na vraha. „Ty moc nečum, Donatello.“ Otočil jsem ho hlavou k terase.
Ty to máš stejně lážový. Když se něco podělá, prostě se schováš do krunýře. Nikam nepospícháš. Nemůžeš si vylámat zuby. Máš jenom takovej divnej zoban. Ale nemysli si. Dobře vim, že když sežereš na pláži igelitovej pytlík, nafoukne se ti v břiše, myslíš si, že jsi najedenej a umřeš hlady. Takže… každej máme ještě na čem pracovat.
Do kuchyňky se přišoural Pixel. Místo pozdravu jenom vyfouknul nosem. Měl zarudlé bulvy a v dredech zamotané žužu a Opencard. Nikdy jsem ho neviděl takhle přejetého. Otevřel lednici a nalil si sklenici normálního kravského mléka. Jasná známka toho, že už mu nezáleží na životě.
„Co je? Někdo umřel?“
„Kéž by,“ dopadl vedle mě na židli a utřel si bílý knír do rukávu. „Zrušili mi účet v Travianu!“ zaúpěl. „Přišli na to, že netěžim a neválčim ručně, ale naprogramoval jsem si roboty.“
Zamračil jsem se. „No ale… to asi fakt není fér. Vždyť tam se bijou nějací… sedláci, ne? Jakou můžou mít šanci proti robotům?“ Představil jsem si pěstní souboj: Terminátor vs. Pandrhola.
„Co teď budu dělat? Travian byl můj život,“ smutně si balil brko a vypadalo to, že dnešní série plačících spolustolovníků nebude mít konce.
„Ále. Travian je zabíjení času pro losery. Nemyslíš, že máš na víc?“
Olízl papírek a bázlivě ke mně vzhlédl. „Myslíš na Clash of Clans?“
„Jsi chytrej kluk. Nepotřebuješ nějakou hru, aby ses zabavil.“
„Michal má pravdu,“ Sylva položila ruce na moje opěradlo. „Navíc tady pro tebe vždycky budem,“ vytáhla zapalovač a připálila mu.
„Na,“ sebral jsem ze stolu krunýř a hodil ho Pixelovi do klína. „Tady máš želvu.“
„Heej, želvák!“ rozzářil se. „Pecičkaaa!“
„Tak vidíš. Bude to zas dobrý,“ Sylva pohladila Pixela po Opencard.
„Běž si hrát,“ ponoukl jsem ho.
Pixel vzal Donatella do jedné ruky a začal s ním provádět nálety na kuchyňskou linku a bombardovat nádobí ve dřezu. „Džž! Bchchchch!!“
Sylva se na mě usmála a položila mi ruku kolem ramen.
Chceš vědět, co bylo dál?
Staň se patronem Jiřího Charváta.
Získáš přístup k novým videím, mind-upům, přednáškám, slamům, rozhovorům, článkům…
o měsíc dřív než všichni ostatní. A dobrý pocit, že mohly vzniknout díky tobě.
Přidej se na www.patreon.com/jiricharvat.
Sám si řekni, kolik mi věnuješ za jeden kousek „umění“,
a splň mi sen: stát se spisovatelem a performerem na plný úvazek.
Papírová pojistka, až umřu a nebudu moct platit hosting.