Žádné já je pravé já

Poslední dobou hodně čtu. Nevím, jestli bych to doporučil, nebo před tím varoval. Každopádně se dozvídám věci. A čím víc, tím víc se utvrzuju v tom, že nikdo nic neví.

Tenhle týden jsem v knížce Duchovní osvícení: Nejzpropadenější věc od Jeda McKenny narazil na pár stránek, které mi změnily život. Což… udělá každá kniha, ale už ne každá tolik, že si vyhradím 4 hodiny, abych celý úryvek přeložil a plácl ho na web. Takže já mám hotovo. Zbytek je na vás ;)

Jed McKenna je týpek, který tvrdí, že je probuzený. Že se probudil ze sna, který všichni sníme. Na následujících řádcích popisuje své interview s redaktorkou Julií z jakéhosi ezo časopisu.

 

Julie mě překvapila tím, že se ke mně nahnula a promluvila do mikrofonku připevněnému k mému límci: „Co chcete?“

Podíval jsem se na ni a snažil se uhodnout záměr otázky. Když si všimla mé nechápavosti, zvedla své poznámky tak, abych do nich viděl. „Tady, otázka 14: ‚Co Jed chce?‘“

Pořád nevím, co má na mysli, ale odpověď bude asi stejná, ať už bude otázka interpretována jakkoli.

„Nechci nic,“ říkám. „Já… nechci.“

Vykulí oči. „Já VĚDĚLA, že to řeknete! Přemýšlím o tom pár dnů a prostě mi to nedává smysl. Jak můžete nic NECHTÍT? Co to vůbec znamená? Co je život bez tužeb? Cílů? Snů? Vy po ničem netoužíte? To není nic, čeho byste chtěl dosáhnout? Nějaká vlastnost, kterou byste chtěl mít? Vždyť se zdá, že život je celý o rozvoji a dosahování věcí, pohybu kupředu. Ambicích, růstu, dobývání. Nemůžete tvrdit, že… ani nevím, jak to říct… vy nic NECHCETE? Musíte NĚCO chtít.“

Její zmatenost mě baví. „No, možná chci hrnek kafe nebo nějakou novou videohru nebo něco, ale není nic, co bych chtěl ve vyšším slova smyslu.“

„Světový mír?“ zkouší to. „Osvobození všech cítících bytostí? Slávu a bohatství? Moc? Prestiž? Zdraví? Zbožňování? Eh… vlastní ostrov? Břišáky? Zkomponovat symfonii? Večeřet s Buddhou? Musí něco být… něco, co vás pohání, něco, co… však víte, CHCETE.“

Odpovídám se smíchem. „Je mi líto, ale ne, není. No, možná břišáky. Nemusím si přát majetek, protože vím, jak vesmír funguje, a má přání se plní prakticky dřív, než si je přeju. Světový mír a osvobození všech cítících bytostí by na mojí straně předpokládalo víru v to, že je něco špatně nebo že je potřeba dávat něco do pořádku. Ostatní věci, co jste zmínila, jsou jenom… vnější ozdoby. Neměly by žádný smysl pro někoho v mojí… situaci.“

„Říkáte pro někoho ve vaší situaci, protože…?“

„Aby bylo jasné, že tu nemluvíme o mně, ale o komkoli probuzeném. Tyhle věci, co tu říkám, nejsou žádné speciální stránky Jeda McKenny. Platily by pro každého, kdo se probudil.“

„A když říkáte vnější ozdoby, myslíte… co? Že moc a prestiž…“

„Moc, prestiž, bohatství, zbožňování, břišáky, jistě, cokoli, co nás definuje. Jakkoli se popisujeme, smýšlíme o sobě, projektujeme se. Každá vlastnost, rys, charakteristika, pocit, víra, názor. To všechno. Jáství.“

„Jakože… je to všechno bezcenné? To chcete říct? Jakože… člověk je jenom kostým?“

„Kostým, ano. Ale říkat ‚bezcenné‘ je ve hře, kde není nic v sázce, nadbytečné.“

„Takže kostým je falešné já.“ Řekne to jako prohlášení.

„Opět. Nadbytečné. Protože není žádné PRAVÉ já. Ale ano, kostým reprezentuje fiktivní já, ego. Vztyčujeme ego, abychom kompenzovali nedostatek přímého sebepoznání, nedostatek kontaktu s pravým já. Ale žádné pravé já, které bychom mohli vnímat, není. Je pouze falešné já a žádné já.“

„Pravé já není?“

„Ne. A je to právě strach z této nicoty, který udržuje pozornost jedince nasměrovanou ven. Používám termín ‚strach‘, abych naznačil, že tu mluvíme o něčem vágním a ne moc dobře uchopitelném. Málokdo to pojmenuje. Málokdo přijde a řekne vám, že se hluboko uvnitř cítí… nijaký nebo… bez základu. Ti, kdo to řeknou, mají slušnou šanci vyfásnout léčení nebo umístění do ústavu.“

„Ale co když lidi prozkoumávají svá vnitřní já? Podnikají sebeobjevující cesty do nitra?“

„To prozkoumávají jenom svoje ego – studují svá falešná já – což je životní výprava stejně dobrá jako každá jiná. Ale neprobudíte se tím, že budete zdokonalovat svůj snový charakter. Probudíte se tak, že se od něj osvobodíte. V egu není žádná pravda, takže žádný stupeň mistrovství nad ním nepovede k ničemu pravdivému. Soustředěním se na ego ho jen posilujete.“

V diktafonu došla páska. Julie vkládá novou kazetku. Když je připravená, pokračuji.

„Tohle je zajímavé, když chcete lidem lépe porozumět, pochopit, co je motivuje, proč dělají, co dělají. Nejhlubší pravda o jakémkoli člověku je ‚žádný člověk‘. Někdo může trvat na opaku, každou svou myšlenkou a pocitem, ale to pravdu nezmění. Není to strach ze smrti, který pohání lidi, je to strach z nebytí. Zapomenutí.“

Vím, že teď jsem to přepísknul a zřejmé rozpory se vrší jeden na druhý, ale je to zábavné téma.

„Například hanba. Základní příčina veškeré hanby je hluboké neotřesitelné přesvědčení, že jsem podvodník. Cítím v sobě absenci pravého já, ale v ostatních ne, takže přirozeně předpokládám, že ostatní jsou praví, zatímco já jsem falešný. Vidím vnější schránky, které museli ostatní přesvědčivě vztyčit. Ale už nevidím, že i oni jsou uvnitř dutí. Proto se nevyhnutelně cítím jako podvodník a cítím hanbu.“

„Ach bože. Snažím se to pochopit. Takže někdo, řekněme já, nemám přímo zkušenost se svou pravou podstatou, takže jsem nucena si vytvořit…“

„Vytvořit, promítat, udržovat. Ustavičně.“

„Projektovat obraz… sebe. Ale myslím si, že jsem jediná, kdo to dělá, protože všichni ostatní vypadají skutečně.“

„Přesně. Všichni ostatní vypadají opravdově, zatímco vy jste si vždy vědoma určité své neautentičnosti. Která se pohybuje od téměř žádné na vědomé úrovni až po takovou, která může způsobit psychické zhroucení.“

Na moment se odmlčí, sklopí oči, přemýšlí.

„Takže, to znamená, že… někteří lidé jsou úplně mimo? Žijí své životy úplně si nevědomí toho…“

„Na to se mě nemusíte ptát, to můžete vidět všude kolem sebe. Lidé zcela pohlcení svou postavou. Ani náznak tušení, že by věci nemusely být tak, jak se zdají. Spoutaní v Platónově jeskyni. Jak moc si je člověk nevědom své podvodné podstaty, může být vykládáno jako stupeň toho, jak moc je v sevření Mayi; iluze, snového stavu. Je lákavé věřit, že se každý během svých kdovíkolika životů pořád víc a víc probouzíme. Sílící probouzení přirozeně vede ke stále větší nespokojenosti s falší a iluzí a k touze vědět, co je pravda. Překročit čáru, vymanit se z ega a probudit se do…“

„Pravdy.“ Julie to vysloví jako trest smrti. „Své skutečné povahy.“

„Ano. A to je taky důvod, proč může proces probuzení hodně připomínat psychický kolaps. Vlastně si myslím, že to psychický kolaps je. Kompletní zlomení toho, co člověk vždy pokládal za realitu. Proto je například tak těžké porazit depresi; protože je to naprosto racionální reakce na vysoce iracionální situaci – konkrétně na život – zejména když se deprese točí kolem marnosti a bezvýznamnosti. Ostatně, sotva můžete být marnější a bezvýznamnější než postava ve snu. Způsob jak porazit depresi není snažit se z ní za každou cenu vrátit a viset na iluzi nějakého smyslu, ale protlouct se skrz ni a zjistit, co je na druhé straně. Raději než uskočit před hrůzou nicoty, skočit přímo do ní. Co můžete ztratit? Ale samozřejmě smyslem deprese není překonat ji.“

„Co je smyslem deprese?“

Dívám se na ni a přemýšlím, na co se ve skutečnosti ptá a proč opravdu odpovídám. Pravda není vždycky nejlepší odpověď, ale když jsem na vážkách, většinou po ní sáhnu.

„Stejně jako smysl každé jiné jízdy v lunaparku. Smyslem jízdy je jízda.“

To ji zastaví. Odmlčí se, hloubá. Její rozrušení je teď zřejmější, blíže povrchu.

„Takže nikdo… nikdo nemá já. To mi říkáte, že? Není… žádné opravdové… není žádná pravda…?“

„Každý má nějakou základní podstatu, ale ano, nikdo ji nezná. O nic víc než postavy ve vašem snu, které nevědí, že jsou produktem snového stavu většího já.“

„Myslíte nikdo, kdo není osvícený.“

„Ano,“ potvrzuji. „To je ten rozdíl.“

Není spokojená s tím, co slyší. „Takže neosvícení lidé se neznají? Neznají svou pravou podstatu?“

„A tak si musí vytvořit umělá já, protože…“

Skočí mi do řeči. „Protože to je jediné já, které znají. A to je ego? To je falešné já?“

„Správně.“

„Takže když se mluví o zničení ega…?“

„Přesně. Je řeč o tom, že zničíte falešné a zůstane jen pravda.“

„Ježiši. Takže si neustále vytvářím falešné já?“

„Neustále, ano. Tak vynakládáte svou energii; svou životní sílu. Všechna padne na promítání iluze vás samé. Neustále promítáte vnější obraz sebe samotné, který se pořád mění a vyvíjí.“

„A dělá to každý?“

„Zajímavá otázka. Ano a ne. Záleží na míře. Když vezmeme opravdu nesobecké lidi, to je úroveň, kde existuje rozdíl. Nesobecký člověk našel svou definici jinde než v sobě. Spíše než by promítal, vyplňuje. Zřekl se své sebedefinující role a přenechal ji něčemu venku. Mateřství by mohl být dobrý příklad nebo věnování svého života Bohu nebo nějakému záměru nebo kreativnímu snažení. Pořád je na jevišti, pořád je to kostým, jeho životní síla udržuje při životě jeho postavu, ale spíše do role vstupuje, než že by ji vytvářel.“

„Takže odevzdání se vyšší síle…?“

„Vyšší, nižší, to je fuk. Klíčové je odevzdání. Je jedno, jestli je to Bůh nebo národ nebo vyřezávání hole.“

„Hole?“

„Thoreau píše o chlápkovi, který přesáhl své já skrze absolutní oddanost jednoduchému úkolu: vyřezat hůl. Nesobecká osoba se věnovala – nebo vzdala, když to řeknu jinak – jednomu formulovanému ideálu, ale proces je to v podstatě pořád stejný, ať už si vyberete jeden ideál, nebo tucet, nebo sto. Všechny ty věci, co definují člověka – kariéra, komunita, rodina a tak dále – jsou jen předdefinované role, do kterých člověk vstoupí, oživí je. Ve skutečnosti jsou to všechno akty odevzdání se, ale kdo se odevzdává? Tohle jsou skutečné otázky. Co zůstane, když zahodíme kontext? Co zůstane, když odstraníte kostel, práci, vztahy, koníčky a všechno ostatní? Víc vrstev? Příroda? Výchova? Vlivy z raného dětství a během těhotenství? Vlivy z minulých životů? Dobře, ale co když odstraníme i to? To je ten proces, svlékání jedné vrstvy za druhou, jako cibule, až to jediné, co zůstane, je…“

„Ale cibule jsou JENOM vrstvy.“

„Stejně jako ego – já – jenom vrstvy. Odstraňte všechny vrstvy a zůstane žádné já.“

„A žádné já je pravé já?“

„Není žádné pravé já, ale ano, to je hlavní myšlenka.“

„Pak ale… potom… ke komu mluvím?“

„Měla byste se spíš ptát, o čem mluvíte, když říkáte . Nebo kdo říká . Nebo kdo se zajímá, kdo říká . A tak dále.“

Vypadá zoufale. „Já to prostě nechápu.“

„Nebo můžete použít Maharashiho oblíbenou mantru ‚Kdo jsem já?‘ I když to je trochu zavádějící. Změnil bych ji na ‚Co je já?‘“

 „Ah, no tak teď je to mnohem jasnější!“

„Nebo to můžete použít jako koan, jako: ‚Jaký je tvůj původní obličej, než ses narodil?‘“

„Střílíte si ze mě.“

„Není v tom nic záludnějšího než zjistit, co zůstane, když sloupnete všechny vrstvy iluze. Je to jen o tom, co je pravda. Nemůže to být jednodušší, doslova. Co byla pravda o komárovi, který žil před deseti tisíci lety, je stejně tak pravda o tom komárovi teď. Co je pravda o jiskře, která bude existovat tisícinu vteřiny za milion let milion světelných let odsud, je stejná pravda teď a vždycky bude. Nikdy to nebyla nepravda a nikdy to nebude nepravda. A tyhle pravdy a moje pravda a vaše pravda a pravda Ježíše a pravda Buddhy a Hitlera a Matky Terezy a mrtvé ryby unášené Gangou a všech duchovních mistrů a galaxie Mléčné dráhy a každé jedné myšlenky, kterou si kdo kdy myslel, jsou všechno táž pravda. Vždycky byla a vždycky bude. Čas a prostor přicházejí a odcházejí, ale co je pravda, je pravda, a zbytek je jen sen.“

Ahhh.

Ticho. Možná podráždění. Možná zmatení. Chce to čas. Jdeme do obýváku. Je prázdný. Sedáme si na gauč. Chvíli tiše sedíme, než se Julie rozhodne pokračovat.

„Takže, z čeho by například moje falešné já bylo?“

„Z toho samého jako u každého. Jakkoli se definujete, tím vytváříte své falešné já. Vaše kariéra, pochopitelně, vám dává rámec a strukturu pro to, kdo jste, co děláte a proč. Dalším velkým rámcem je rodina a to, jak plníte různé role pro různé lidi; matka, dcera, sestra, manželka, teta a tak dále. Ostatní vztahy. Společenství; národnost a rasová příslušnost; pohlaví samozřejmě. Status a finance. Členství v kostele. Vzdělání, politika, koníčky, přesvědčení, názory, myšlenky, pocity, všechno. Tohle všechno jsou věci, které vyžadují vaši energii, aby zůstaly vašimi existujícími aspekty. Když přestanete věnovat energii uklízení domu, už se nebudete moct definovat jako dobrá hospodyně.“

„Co když někomu zaplatím, aby udržoval můj dům čistý?“

„Peníze jsou energie. Je to prostředek pro přenos energie.“

„A energií myslíte…?“

„Jednoduše to, že když o sobě chcete smýšlet jako o pečující, dávající osobě, musíte o něco pečovat, něco dávat. Pokud chcete být fyzicky atraktivní, musíte dělat všechny věci nutné pro projektování atraktivity, aby se mohla odrážet zpátky na vás.“

„Aby se mohla atraktivita odrážet zpátky na mě?“

„Viděla jste někdy svůj obličej napřímo? Dívala se sama sobě do očí?“

„No… uh, ne, předpokládám, že ne.“

„Podobně falešné já nemůže být vnímáno napřímo, ale jen skrze odraz, který vrhá v očích ostatních.“

„Dobře. Takže když o sobě chci smýšlet jako o atraktivní, potřebuji, aby mě ostatní lidé shledávali atraktivní?“

„Jistě. Vynakládáme své životy a životní energii na pěstování svého vzezření v očích ostatních. Tak víme, že existujeme. Tak víme, kdo jsme. To je, kde nacházíme ujištění, že jsme skuteční a ne jen duté postavy ze sna. Takhle je neustále udržována iluze já.“

„Takže když se říká, že vnímání vytváří realitu…?“

„Vnímání JE realita. Nic jiného není. Přesně jako ve snu.“

„Ale kdo potom vnímá? Sní? Kdo je ten snící?“

„No, z mého pohledu jsem to já.“

„No, z MÉHO pohledu jsem to JÁ.“

„Nekonečno obsahuje nekonečno nekonečen.“

 

Otázka zní: „Proč?“ Odpověď zní: „Proč ne?“

 

–McKENNA, Jed. Spiritual Enlightenment: The Damnedest Thing
McKENNA, Jed. Spiritual Enlightenment: The Damnedest Thing

 
 
 
 
Víc z Jeda McKenny:
 
Chcete, co chcete?
Wilsone!
Knižní a-ha! momenty

 

  • Non

    Ahoy.
    Táto kapitola oslovila i mna najviac. Výborne preložené, čítal som ju v španielčine zopárkrát a jemnejším detailom som porozumel oveľa lepšie , dik.
    Devastujúca pravda.

    Inak web Nic Navždy ma viacero prekladov z jeho dalších kníh ,ale asi to poznáš.

    • Ah. „Nic navždy“ jsem neznal. Díky moc. Jsem rád, že to sem probublává :)

      • Non

        Obzvlášt dávam do pozornosti UG Krishnamurti z toho webu.

  • aves passeri

    To jsem neznala, díky :-) Zmatení redaktorky je dokonalé vyjádření toho, jak je člověk obvykle zmatený, když si začne uvědomovat, jak je to všechno doopravdy. A že to, co si myslel, že je doopravdy, vlastně pořád ještě není doopravdy :-)))

  • Jarek Rosa

    hezké, díky

  • Kateřina Joy

    ..to je tak zásadní text..to vím..ale ne úplně rozumím…děkuju moc, že jste to přeložil a podělil se o to:)..co si delší dobu uvědomuju, že jsem bytost, která nemá účel…v tom smyslu co se tady na planetě považuje , ze to „někým být“…nemám nic z čeho tvořit ty vrstvy já…není mi dáno uvěřit, že jsem nějakou svojí rolí…takže neumím ani ty role vytvářet, udržovat žít…takže nejsem dcerou, nejsme matkou, nejsem pracující, nejsem manželkou, nejsem milenkou, nejsem kamarádkou…protože když bych tím chtěla být, musela bych vstoupit do vztahů s jinými JÁ a to je strategie, kterou nedokážu…nedokážu taky uvěřit žádné „pravdě o sobě“ …ovšem tím vším mi jde život jako psovi pastva:) a přestože mám matku amám syna a mám vzah, tak to nefunguje, protože se nedokážu zapojit do té strategie ,která vyžaduje potvrzení potvrzování si vzájemně svého obrazu…ale nejsme tam kde Jed, protože já se stále snažím být víc jako osttaní a moc se tak k nim připojit, začlenit, být součástí…což mi nejde a působí mi to utrpení, protože já lidi miluju..asi jako porouchaná vlčice, které potalčuje svoje instinkty,aby mohla blíž k lidem:) škdoa že kniha není v češině, ten kus textu je pro mě zásadní – chtěla bych se Jeda zeptat, kdyby to šlo, jestli se necítí osamělý, když překročil ten práh, protože já tam stále jednou nohou jsem,ale nedokážu to překročit, protože je tam pro mě osamělost, kdy není s kým to sdílet a s kým tam být

    • Non

      Všetko odpadne, aj život vnímaný „ako pes“. Pokiaľ to skutočne cítiš ako popisuješ v komentári, máš skvelú predispozíciu odhalenia pravdy. Postupne vnímajuc autentickosť svojich pocitov bez zbytočneho a casteho tlmočenia svojich vnemov a odhaliť v sebe systém ktory poctivo maká na pravidelnom podvedomom vytvárani domnienok . Apropo, može byť pravda o sebe útrpná alebo osamelá? Možno tak cesta k nej, ale existuje vôbec nejaká? Ak vidíš to čo Jed, Kto takou cestou môže ìsť a kam?

    • Sofie

      Když ten práh překročíš, neni uz ani to “ já“, které cití osamělost, natož “ já“ s potřebou sdílet a tvořit někoho jiného, abys s nim mohla být. Zmizí „já“,zmizí i „Ty“…
      To co se stane, že vše zůstane stejné, jen je všude Nikdo… a s Nikým je stále cokoli v pořádku!

  • Intago

    Nojo, pokus je to pěkný, ale autor si ukousl větší sousto než může strávit… Vše je Jinak, bych mu řekl… Nechápeme ani kvantovou mechaniku, ba ani relativitu a na to nejtěžší si ten lidský červ s omezenou lidskou inteligencí troufne…
    S ledovým klidem bych mu řekl- Tuhle otázku budete řešit věčně…