Vaše práce je vymyšlená, aby vás zabavila, než umřete

Patří vaše povolání mezi 8 %, která přinášejí společnosti nějaký užitek, nebo ho vymysleli v Institutu pro vymýšlení práce, abyste se nenudili?

Odhalení největšího „spiknutí pro vaše dobro“ na Evolve Summitu.

 
 
Hezký den. Moje jméno je Jiří Charvát. Jsem trochu nervózní, protože na HR konferencích bývám vždycky nervózní. Protože se mi nedaří správně číst záměry toho, s kým se bavím. Takže jestli se mnou budete mluvit ještě potom, tak bych vás chtěl poprosit, abyste v případě, že mě chcete zlanařit do firmy, abyste mi vykali, a v případě, že mě chcete sbalit, tak abyste mi vykali. Mně se to minule popletlo a je fakt nepříjemný objevit se nahatej na assessement centru.

 
 
Ale proč jsem tady. To už je vážnější. A nebude se vám to líbit. Já pracuju v Mezinárodním institutu pro vymýšlení práce. Patrně jste o něm nikdy neslyšeli. To je dobře, protože fungujeme v přísném utajení. Bohužel situace na pracovním trhu dospěla do bodu, kdy už je neudržitelné nadále zapírat. Stále více lidí – a jsou to desítky procent – mají pocit, že jejich práce je vymyšlená. Že nevytvářejí vůbec žádné hodnoty. Nikomu nepomáhají. Že kdyby jejich pracovní místo zrušili, vůbec nic se nestane. Nebo hůř. Svět bude dokonce lepší místo.

My jsme na tyhle drby nejprve nijak nereagovali, ale jak říkám, situace je neúnosná, a proto jsme se pod vzniklým tlakem rozhodli vystoupit a odhalit, jak to je, tady na Evolve Summitu.

Takže… Neříká se mi to lehko. Když tak se učešte, napudrujte. Tohle bude pravděpodobně večer v televizi.

Ano, je to tak. Vaše práce je vymyšlená. Práce drtivé většiny lidí je vymyšlená. Vymysleli jsme ji my v institutu. A jejím jediným účelem je… vás zabavit, než umřete.

Ale ještě než na mě začnete bučet, házet po mně konferenční stolky, budete mě chtít na záchodě podříznout CVčkem na záchodě, tak vám chci říct, že je to pro vaše dobro.

 
 
Lidský život sám o sobě nemá žádný účel, žádný smysl. Jenom nezadržitelně padáte časoprostorem směrem ke smrti. A je úplně jedno, jestli vás povýší, jestli se vám povede mít trojku s náctiletými dvojčaty, jestli si večer dáte k večeři nízkotučný jogurt nebo babičku. Je to jedno. Vesmíru je to úplně jedno. Je mu jedno, jestli existujete.

A proto je práce v životě člověka tak důležitá. Pomocí práce si totiž nakukáváme, že má smysl tady něco dělat. Že máme nějaký význam. Pomáhá nám se definovat. Máme vizitku, ukazujeme ji ostatním a připomínáme jim – a hlavě sami sobě – co jsme.

–„Ukaž. Co seš ty? HR senior? Jaký to je?“

–„No, nic moc. Ale furt lepší než to, co jsem byl předtim.“

–„Cos byl předtím?“

–„Průduch vědomí v nahodilym kosmu.“

–„Tak to je tak nastejno asi.“

 
 
Kdyby si vaše kočka uvědomila samu sebe, jako se to přihodilo nám, tak by už taky nevydržela celý den ležet na parapetu a čumět. Musela by se taky nějak zabavit a definovat. A začala by chodit do práce.

Ráno by zazvonil budík nejdřív vám, potom vaší kočce.

U snídaně by se vás zeptala: „Mňau mňau. Tak co dneska v práci? Co chystáš?“

–„Hele, dneska musím vybrat account executivku, která bude evidovat faktury od externích dodavatelů serverů. Co ty?“

–„No, já musím udělat kampaň, která přesvědčí kočky, aby si přestaly kuličky chlupů vyrábět samy tím, že se lížou, ale aby si je začaly kupovat.“

–„Aha. Tak to zní fakt důležitě.“

–„Jo jo. To tvoje taky.“

 
 
Říkáte si: Oukej, to chápu. Chci něco být. Nechci bejt průduch. To je jasný. Ale proč jsem teda personalista? Proč jsem headhunter? Jak se to stalo? Proč celej boží den přetahuju kravaťáky z jedný firmy do druhý? Proč nemůžu dělat něco, co je k něčemu dobrý?

Protože smysluplných pracovních míst byl vždycky kritický nedostatek. Každý nemůže být hasič, který na poslední chvíli vynáší na zádech uzeného vozíčkáře z hořícího domu. Učitel, který vysvětluje dětem, kolik tun pšenice vyváží Kanada. Lékař, který vás nesoudí, když vám vytahuje dálkový ovladač z rekta. Všichni se nemůžeme teď hned sebrat a jet do hospiců držet tam za ruce umírající lidi a krmit autistické děti hrachovou kaší.

Ne. Někdo se musí obětovat a dělat něco prostě, jenom aby něco dělal. Uvolnit místo jiným, aby se ponořili do zkoumání rakovinných buněk, a sám se ponořit do excelových.

–„Prosím tě. Jak vymažu podmíněný pravidla pro formátování v celym listu?“

–„Co jsi chtěl bejt, když jsi byl malej?“

–„Drž hubu.“

 
 
Asi si říkáte: „To není fér! Já chci taky něčím přispět!“ Není to fér, ale… proto jsme to s kolegy v institutu vymysleli tak, že když vaše práce nedává smysl, tak je za ni aspoň hodně peněz.

Takže čím víc peněz máte na výplatní pásce, tím menší společenský přínos vaše povolání má. A vaše mzda je odškodněním za to, že zahazujete život.

–„Takže vy jste učitelka ve školce.“

–„Jojo. 25 dětí. 12 tisíc hrubýho. Některý se ještě pokakávaj. Přijdu domů úplně uondaná, ale tak nějak naplněná. Co děláte vy?“

–„Já jsem ředitel v bance.

–„Ouch.“

–„400 zaměstnanců. Čtvrt milionu korun měsíčně. Nikdo už se tam nepokakává, ale všichni mě serou. Vyděláváme peníze tak, že odrbáváme lidi. A já to musím snášet jenom proto, že takový sobci jako vy zabrali místa v mateřskejch školkách! Počkej, jak já se vám pomstím. Nechcete hypotéku?“

 
 
Tak teď už to víte. Pouhých 8 % zaměstnání přináší společnosti nějaký užitek.

Zbylých 92 % jsme byli nuceni vymyslet v Institutu pro vymýšlení práce, abychom i my ostatní měli co dělat a nekopali se tady jenom do zadku.

 
 
V posledních letech jste si možná všimli, že nám začala docházet inspirace, a proto se začaly objevovat pozice, v jejichž existenci už nevěří ani ti, kdo je vykonávají.

Vesmírný právník. Psí psychiatr. Lovec sněžných mužů. Specialista na americký dresing. Rozhlasový fotograf. Ministr bez portfeje. Dinosauří konzultant.

Tohle už je fakt podezřelé. Takže kdybyste měli ještě nějaké nápady na pozice, ve které se dá věřit, tak mi je potom prosím vás řekněte v zákulisí.

Já sám mám pár nápadů, co by ještě mohlo projít. Hodně nadějí vkládáme v řetězení. Učitelé učitelů. Asistenti asistentů. Revizoři revizorů. Headhunteři headhunterů. Tohle by mohlo být východisko.

 
 
No a teď si vezměte, že už teď tady není co dělat, a ještě přijde umělá inteligence! Chatboti. Roboti, kteří si s náma budou chtít povídat. To je přesně to, co potřebujeme. Ještě víc keců a míň lidskýho kontaktu.

Takže pak přijdete na pohovor a tam nebude sedět HRistka jako teď, ale Facebook Messenger. Proskenuje si váš LinkedIn profil a řekne: To se mi líbí 👍 Vy mu napíšete srdíčko. On vám pošle GIF s twerkující Kim Kardashian. Vy pochopíte, že vás teda asi přijali.

A po roce v korporaci zjistíte, že umělá inteligence mezitím pokročila a skoupila akcie celé firmy. A že vy jste tam úplně poslední člověk. A vám to bylo podezřelé, že jste jediný, kdo chodí na obědy.

A jednoho dne si všimnete, že v kvartálních cílech už nemáte: „Vymyslet rozhlasovou kampaň na zeštíhlující punčocháče,“ ale „Vyhubit lidstvo“.

Takže tohle je budoucnost personalistiky.

 
 
Děkuju za pozornost.