mám v ohybu loktu velkej černej bolák

sedim a v protějším rohu černý automat

jak nevidomý v kině jak próza v japonštině jak Ř po osmém víně jak bulimická svině jsem zmatenej

křída je rudá a nalomená odrolím verš ale nic neznamená jako já

tak často se to nestává že za čtvrtinu žeriava dostanu…

vevnitř jsou polštáře a kalhotky a v nich ty a venku inverze a anonymní ksichty někdy se mi vů bec nechce ven

k sedmiměsíčnímu výročí dne, kdy jsem si šel opláchnout hlavu a vzít si z lednice jogurt (tehdy u mě naposledy spala a já to věděl)

–„Už zase fňukáte. Proč si myslíte, že to někoho zajímá? Spousta lidí fňuká a ti nikoho nezajímají.“   –„Ani mě ne. Protože to jsou amatéři. Já fňukám cynicky a rýmovaně, s předstíraným nadhledem, který by třeba mohl někomu dát sílu. Navíc myslím, že jsem ty sloky tentokrát fakt hezky rozházel. Dokonce jsou tam dva vulgarismy.“… Continue reading →

je to absurdní pohlazení jedný holky s vlasama páchnoucíma po cigaretách se smíchem, před kterým všechny symfonie trapně klopí oči a s legračně citlivým místem na krku změní svět na něco tak úžasnýho, že se ani nechce věřit

ležím na břiše a píšu báseň už dýl jak tři měsíce jsem si neměnil povlečení riskuju ekzém a všechno je načuchlý tabákem