Past povinnosti

Začínáme život jako bytosti živě se zajímající o požitky a zábavu. Ve svých nejranějších letech neděláme o moc víc, než že lovíme situace, které nás potěší, sledujíce své hedonistické cíle za pomoci kaluží, pastelek, míčů, plyšových medvídků, počítačů a věcí, které najdeme v šuplících v kuchyni. Jakmile něco začne být frustrující nebo nudné, prostě toho necháme a vydáme se hledat nové zdroje zábavy – a zdá se, že to nikomu kolem nevadí.

Pak zničehonic v 5 nebo 6 letech je nám představena děsivá nová realita: Pravidlo Povinnosti. To říká, že jsou některé věci – ve skutečnosti mnoho věcí – které musíme dělat ne proto, že je máme rádi nebo v nich vidíme smysl, ale protože jiní lidé, velmi hroziví autoritativní lidé třikrát větší než my, očekávají, že je uděláme – proto abychom, jak velcí lidé přísně vysvětlují, byli schopni si za 30 let vydělat peníze, koupit si dům a jet na dovolenou. Zní to důležitě – tak trochu.

I když začneme brečet a říkat rodičům, že nechceme psát na zítra tu esej o sopkách, můžou se postavit na stranu Povinnosti a vysvětlovat nám s hněvem a netrpělivostí – pod nimiž je jednoduše jen hodně strachu – že nikdy nepřežijeme v dospělém světě, pokud se vyvineme v lidi, kteří postrádají vůli k tomu dokončit i jednoduchý domácí úkol o magmatu, a chceme místo toho stavět bunkr.

Otázky, co nás ve skutečnosti baví dělat, co nám přináší potěšení, dál v dětství hrají roli, ale už jen sem tam. Stanou se záležitostí, která musí jít stranou dennodennímu světu učení a pro kterou jsou vyhrazeny prázdniny a víkendy. Nastoluje se základní rozlišení: pro radost jsou tu koníčky, práce je otrava.

Není divu, že v době, kdy dokončíme univerzitu, je tahle dichotomie natolik zakořeněná, že si obvykle neumíme představit, že bychom se sami sebe skutečně rázně zeptali, co bychom opravdu ze srdce chtěli dělat se svými životy; co by mohla být zábava spáchat s roky, které nám zbývají. Není to způsob, jakým jsme se naučili myslet. Pravidlo Povinnosti vládne 80 % našeho času na Zemi – a stalo se naší druhou přirozeností. Jsme přesvědčeni, že dobrá práce musí být od podstaty nudná, nepříjemná a obtěžující. Proč by nám za ni jinak někdo platil?

Povinnostní způsob přemýšlení má tak vysokou prestiž, protože zní jako cesta k bezpečí v soutěživém a znepokojivě nákladném světě. Jenomže Pravidlo Povinnosti ve skutečnosti opravdové bezpečí negarantuje. Jakmile dokončíme vzdělání, zjistíme, že je to prostě jen břímě maskující se jako ctnost. Povinnost se může stát dokonce nebezpečnou, a to ze dvou důvodů.

Zaprvé proto, že úspěch si v moderní ekonomice vydobydou zpravidla ti, kteří dovedou do své práce zapojit mimořádnou odhodlanost a představivost – a to je možné do značné míry jen tehdy, pokud se při ní člověk baví (byť u toho může být třeba vyčerpaný a podrážděný). Jen tehdy jsme-li motivováni vnitřně, jsme schopni vytvářet vysoké úrovně energie a mozkové aktivity nezbytné k tomu mezi konkurencí zazářit. Práce vykonávaná pouze z povinnosti začne brzy pokulhávat a začne jí oproti té vykonávané z lásky něco chybět.

Další věc, která se přihodí, vychází-li naše práce z potěšení, je, že jsme si více vědomi, co těší ostatní – tedy naše klienty, zákazníky a byznys, který na nás spoléhá. Nejlépe dovedeme potěšit své publikum, když jsme sami zmobilizovali své vlastní pocity radosti.

Jinými slovy potěšení není opakem práce; je to klíčová ingredience úspěšné práce.

Musíme si však uvědomit, že zeptat se sebe samých, co bychom opravdu chtěli dělat – bez naléhavé a primární otázky peněz nebo reputace – jde proti každé naší vzděláním vštěpené představě o tom, co nás může udržet v bezpečí – a proto je to přinejmenším strašidelné. Vyžaduje obrovský vhled a dospělost držet se pravdy: že nejlépe budeme ostatním sloužit a nejvíc můžeme přinést společnosti tím, že dáme průchod těm nejimaginativnějším a nejautentičtějším stránkám sebe samých – skrze svoji práci. Povinnost nám může zajistit základní příjem. Pouze upřímná, potěšením vedená práce může přinést úspěch.

Když lidé trpí pod Pravidlem Povinnosti, může pomoci udělat morbidní zvrat a zeptat se jich, co si budou myslet o svém životě, až se na něj budou dívat ze smrtelné postele. Myšlenka na smrt nás může užitečně oprostit od převládajícího strachu, co si myslí ostatní. Vyhlídka konce nám připomene imperativ vyšší než povinnost vůči společnosti: a sice povinnost vůči sobě, našim talentům, našim zájmům a vášním. Pohled ze smrtelné postele nám může pomoci uvidět skrytou bezohlednost a nebezpečí v rozumné cestě povinnosti.

 
 
Zdroj: TheBookOfLife.org. The Duty Trap
 

 
 
 
 

Přestože tenhle příspěvek nešel z jejich kapes,
jelikož nejde o můj autorský počin,
i jemu jsem se mohl věnovat díky podpoře svých famózních patronů:

Patroni. To jsou frajeři

Martina Mia Svobodová | David Švejda | Táňa Jírová | Jiří Boháč | Soňa Jaššáková | Jan Trávníček | Tvoje máma | Tomáš Kučera | Jan Smejkal | Jan Gruncl

Pavel Nýdecký | Matěj | Mira Siler | Petra Kubaláková | Michaela Stará | Branislav Trnkócy | Yitka Müllerová | Liška Podšitá | Blanka Škaloudová | Martin Kalužík | Jan Klos | Martin Streštík | Magdalena Papežová | Hana Hlávková | Josef Dastych | Martin Jirava | Michal Novotný | Viktor | Milan Rakowski | Filip Mrkvička | Tomáš Rampas | Bronek | Tomáš Blaho | Vít Jurásek | David Špaček | Jiří Emmer | Jiří Janoušek | Michala Tomanová | Tomáš Vaníček | Aňa

 

I ty můžeš být jedním z nich a jet v tom s námi.

Staň se patronem iwrite.cz.
Získáš přístup k novým ENTERům, mind-upům, slamům, přednáškám, článkům…
o měsíc dřív než všichni ostatní. A dobrý pocit, že mohly vzniknout díky tobě.

Přidej se na www.patreon.com/iwrite
Sám si řekni, kolik mi věnuješ za jeden kousek „umění“,
a splň mi sen: stát se spisovatelem a performerem na plný úvazek.