Knižní a-ha! momenty 2017. Část 2. Co řeknete, až pozdravíte

Další, kdo mi v roce 2017 udělal díru do hlavy, byl Eric Berne. Slavný psychiatr mi ukázal, že většina mojí komunikace je vysoce ritualizovaná – dokonce i ten nejosobnější rozhovor je vlastně především výměnou pomyslných pohlazení – a že celý život žijeme scénář, ve který jsme kdysi uvěřili.

 

BERNE, Eric. Co řeknete, až pozdravíte: Transkační analýza životních scénářů

BERNE, Eric. Co řeknete, až pozdravíte
„Tom, Dick a Harry byly laboratorní krysy. Tom byl naprogramován tak, aby zmáčkl páčku, když se chtěl vyhnout elektrickému šoku, a jako odměnu dostával granulku sušené potravy. Dickovo naprogramování bylo stejné, ale místo potravy dostával alkohol. Harry byl taky naprogramován, aby se vyhýbal nepříjemným šokům, jeho odměnou však byl příjemný šok. Pak si vyměnili místa, aby se všichni za nějaký čas naučili všechny tři programy. Nakonec byli všichni umístěni do klece se třemi páčkami: na potravu, na alkohol a na příjemný šok. Každý z nich se mohl rozhodnout, jak chce strávit život – krmením, ležením v alkoholovém opojení či příjemnými elektrickými šoky, případně jakoukoli kombinací nebo volbou z těchto tří možností. V nové kleci byl navíc šlapací mlýnek a každý z nich se mohl rozhodnout, jestli chce vedle ostatních odměn ještě cvičit.

Bylo to přesně jako scénářové rozhodnutí, protože každá krysa se mohla rozhodnout, jestli chce strávit život jako nenasyta, alkoholik, vyhledávač vzrušení či atlet, nebo jestli dává přednost rozumné kombinaci. Ale i když se každá z krys mohla držet svého ‚scénářového rozhodnutí‘ a nést následky tak dlouho, jak zůstane v kleci, skutečné výsledky jejich životů závisely na vyšší moci, protože vědci mohli experiment přerušit a s ním i celý ‚scénář‘, kdykoli se jim zachtělo. Takže jejich životní příběhy a styly byly z velké části určeny jejich ‚životními plány‘, až na konečný výsledek, který byl určen někým jiným. Avšak tyto ‚životní plány‘ mohly být voleny pouze v rámci možností nabízených ‚rodiči‘, tedy vědci, kteří je naprogramovali. A dokonce i tato volba byla ovlivněna věcmi, které se jim staly již dříve.

Ačkoli lidé nejsou laboratorní zvířata, často se chovají, jako kdyby byli. Někdy se octnou v klecích a zachází se s nimi z vůle jejich pánů. Klec má často otevřené dveře a člověku stačí jen vyjít ven, když si to přeje. Jestliže to neudělá, zpravidla ho drží uvnitř jeho scénář. Klec je známá a uklidňující. Když se člověk podívá ven a vidí ten ohromný svět svobody se všemi radostmi a nástrahami, otočí se zpět do klece s knoflíky a páčkami, o nichž ví, že když je bude mačkat a bude mačkat ty správné, zajistí mu jídlo, pití a příležitostné vzrušení. Takový člověk v kleci však vždy doufá anebo se bojí, že nějaká síla, mocnější než on, Velký experimentátor nebo Velký počítač, to vše změní nebo ukončí.“
Laboratorní myši

 
 
„Scénářový vývoj byl zahájen již v dávné minulosti, kdy se život poprvé vynořil z bahna a začal chemickou cestou prostřednictvím genů přenášet na potomky výsledky svých zkušeností. Tato chemická větev dosáhla vrcholu u pavouka, který bez učení spřádá svou podivnou kruhovou geometrii. Stočené spirály jeho chromozomů ho neustále zásobují technickými nákresy, podle nichž přemostí kterýkoli kout hemžící se mouchami. Jeho scénář odkázaný rodiči je vepsán do pevných molekul organické kyseliny (DNA) a pavouk tráví svůj život jako vzdělaný hrot plnicího pera, nosí si s sebou rodičovské příkazy, aniž by měl nějakou šanci na odchýlení nebo zlepšení, kromě působení drog nebo nešťastné náhody, kterou nedokáže ovlivnit.

U člověka geny také určují chemickou cestou některé vzorce, podle nichž se musí řídit a od nichž se nemůže odchýlit. Geny vytvářejí horní hranici lidských aspirací: jak daleko se člověk dostane jako atlet, myslitel nebo muzikant, ačkoli kvůli velkým či malým psychologickým bariérám jen málo lidí plně využilo svých možností v těchto oblastech. Člověk s chemií baletního tanečníka mnohokrát tráví svůj čas tančením po jídelnách s jídly jiných lidí a jiní s geny matematiků trávívají své životy manipulováním s papíry v zadních místnostech bank a sázkových kanceláří. Avšak v rámci svých chemických omezení, ať už jsou jakákoli, má každý člověk ohromné možnosti určit si vlastní osud. Obvykle o něm ale rozhodnou jeho rodiče dávno před tím, než je schopen posoudit, co dělají.“
Pavučina

 
 
„Nyní již víme, že se téměř všechny druhy živých organismů mohou učit. Bakterie se může chemickou cestou ‚učit‘, aby používala jeden cukr jako náhražku za jiný. Téměř všechna ostatní zvířata, červy počínaje, se mohou učit psychologicky, podmíněnými reflexy, aby si osvojila nové a specifické vzorce chování. Toto učení je z dlouhodobého hlediska pravděpodobně také chemické. Učení však vyžaduje učitele, a to je něco jiného. Učitelé musejí být o stupeň nebo úroveň nad učícími se organismy. To znamená, že se takové organismy ochočují. Mezi ochočováním a učením je asi takový rozdíl jako mezi kočkou a tygrem. Ochočení u zvířat znamená, že zvíře poslouchá svého pána, i když pán právě není přítomen. Ochočování se od učení liší, protože při učení je nutný nějaký vnější podnět, který rozběhne určitý model chování, zatímco ochočování zajišťuje určité chování proto, že se podnět nachází v hlavě zvířete. Učené zvíře bude poslouchat hlas svého pána, když ho uslyší. Ochočené zvíře ho nepotřebuje slyšet, protože si hlas nosí v mozku. Divoká zvířata tedy lze naučit, aby na rozkaz svého učitele prováděla triky, ale horší je naučit je čistotnosti. Ochočená zvířata jdou dále. Mohou se naučit chovat se tak, jak si přeje jejich pán, a budou se podle jeho přání chovat i v jeho nepřítomnosti. Ochočenost má různé stupně a nejochočenější zvířata ze všech jsou lidské děti.

Nejinteligentnější zvířata – opice, lidoopi a lidé (a možná také delfíni) – mají ještě jednu zvláštní schopnost, a sice invenci. To znamená, že mohou provádět věci, které nikdo z jejich druhu ještě nedělal: tedy vše od skládání dřevěných krabic na sebe, spojování tyčí v jednu delší až po výlety na Měsíc.

Abychom objasnili tento vývoj, můžeme předpokládat, že se DNA vyvíjí v ještě jemnější a pružnější formy. Začínala jako křehké molekuly genů, které nebylo možné formovat, ale pouze rozbít, pak dostatečně roztála, takže bylo možné trochu ji pozměnit opakovaným jemným podmiňováním, ale pokud podmiňování nebylo občas posíleno, svou pružností se vrátila do původní polohy. Později ještě více zjemněla, takže byla schopná zaznamenávat ozvěny ztrácejících se hlasů a událostí a udržet si je po celý život dlouho po tom, co už byly dávno zapomenuty. A její ještě pružnější forma se stala nositelem paměti a vědomí. Ve své až doposud nejcitlivější formě se mění a chvěje ve větru zkušeností, aby nám poskytla myšlení a invenci. Co bude následovat, až bude ve svých reakcích ještě jemnější, se nikdo z nás právě žijících nedozví, ale možná jednoho dne našimi potomky budou obdivuhodná stvoření, která dnes mohou pouze nejasně předvídat někteří básníci.“
DNA

 
 
‚V době, kdy se dítě dostane k ‚Myslím, že tě raději odvezu, drahoušku‘ nebo ‚Zvedni ten zadek z postele,‘ či dokonce ‚Já ti ten zatracenej mozek z tý hlavy vymlátím‘, má už o sobě a o lidech kolem sebe, především o rodičích, určitá přesvědčení. Tato přesvědčení s ním pravděpodobně zůstanou po zbytek života. Můžeme je shrnout následovně: (1) jsem OK, nebo (2) nejsem OK, (3) jsi OK, nebo (4) nejsi OK. Na jejich základě dítě udělá své životní rozhodnutí. ‚Svět je dobrý a jednoho dne ho udělám ještě lepším“ – vědou, službou, poezií nebo hudbou. ‚Svět je špatný, jednoho dne se zabiju“ – nebo zabiju někoho jiného, zblázním se či se stáhnu do sebe. Možná je to průměrný svět – člověk udělá, co musí, a mezitím se baví. Nebo je to drsný svět – kde člověk dělá dobro tím, že si nasadí bílý límec a bude se starat cizím lidem o papíry. Nebo tvrdý svět – bude se ohýbat, kroutit, bude vyjednávat a prát se kvůli živobytí. Nebo bezútěšný svět – sedne si v baru a bude doufat. Případně marný svět – a člověk to vzdá.

(…)

Nejjednodušší postoje jsou pro dva hráče, ty a já, a vycházejí z přesvědčení, které dítě nabylo společně s mateřským mlékem. Při stenografickém zápisu (+ pro OK, – pro není OK) by tato přesvědčení vypadala následovně: já + nebo já –, ty + nebo ty –. Jejich možným kombinováním získáme čtyři základní postoje, od nichž se odvíjejí hry a scénáře a které programují člověka tak, aby měl co říct, až pozdraví.

1. Já + ty +. Jedná se o ‚zdravý‘ postoj (nebo během léčby o postoj ‚uzdravím se‘), nejlepší pro prosperující živobytí, stanovisko pravých hrdinů a princů, hrdinek a princezen. Lidé s jinými postoji si v sobě nosí větší či menší žáby, což je rys vštípený rodiči, který je bude ponižovat tak dlouho, dokud nad ním nezvítězí. V extrémních případech se tito lidé, pokud je nezachrání psychiatrický zázrak nebo vlastní vyléčení, zničí sami. Já + ty + je poselství, které se hippies snažili policii sdělit květinami. Avšak to, jestli já + je skutečné, nebo jestli jde jen o zbožné přání a jestli bude policista v daném případě akceptovat +, nebo jestli dá přednost –, je vždy nejasné. Já + ty + je něco, do čeho člověk buď doroste již v raném věku, nebo co se musí s velkou námahou učit později. Není však možné toho dosáhnout pouhou vůlí.

2. Já + ty –. Já jsem princ, ty jsi žába. Toto je stanovisko typu ‚zbavit se‘. Zastávají ho lidé, kteří se baví při ‚Najdi vadu‘, což je buď hra, nebo smrtící procedura. Jsou to ti, kdo se posmívají svým partnerům, posílají své děti do pasťáku a s oblibou propouštějí zaměstnance. Začínají křížové výpravy, někdy i války a ve skupinách hledají chyby na svých skutečných či smyšlených nepřátelích nebo podřízených. Tento ‚arogantní postoj‘ se může v nejhorším případě stát stanoviskem zabijáků a v nejlepším šťouralů, lidem, kteří si myslí, že musejí ‚těm, co nejsou OK‘ pomáhat s věcmi, s nimiž pomoc nepotřebují. Většinou se však jedná o průměrnost a klinicky o paranoiu.

3. Já – ty +. Tento postoj je psychologicky ‚depresivní‘. Z politického a společenského hlediska jde o sebeponížení, které se přenáší na děti. Co se týká zaměstnání, toto stanovisko nutí člověka žít z větších či menších milostí, pomstychtivě je vychutnávat a snažit se z toho, že ‚druhý je OK‘, vytřískat co nejvíc, což znamená jen chabé uspokojení. Do této skupiny patří lidé, kteří páchají melancholické sebevraždy, smolaři, kteří si říkají ‚hazardní hráči‘, lidé, kteří místo ostatních likvidují sami sebe tím, že se zavírají do obskurních penzionů či kaňonů nebo se dostávají do vězení a na psychiatrická oddělení. Jedná se o postoj ‚kéž by‘ a ‚měl jsem to udělat‘.

4. Já – ty –. Tak tohle je ‚marný‘ postoj tzv. ‚proč ne‘ lidí: Proč bych se neměl zabít? Proč bych se neměl zbláznit? Klinicky je tento postoj schizoidní nebo schizofrenický.“
Žabí princ

 
 
„Postoje jsou první věcí, kterou si o sobě lidé vzájemně uvědomí, a ‚mít rád‘ většinou přitahuje ‚mít rád‘. Lidé, kteří o sobě a o světě smýšlejí dobře (+ +), obvykle preferují být spíše se sobě podobnými než s někým, kdo si bude stěžovat. Lidé, kteří se cítí nadřazení (+ -), se rádi scházejí v různých klubech a organizacích. A pokud má trápení rádo společnost, pak se lidé, kteří se cítí méněcenní (- +), budou také scházet, obvykle v barech, jež nejsou OK. Ti, kdo pociťují marnost (- -), se shromažďují v kavárnách nebo na ulicích, aby se tam pošklebovali normálním lidem. V západních zemích vyjadřuje oblečení postoje ‚mít rád‘, ‚nemít rád‘ dokonce jasněji než společenské postavení. Člověku s charakteristikou + + se bude líbit elegantní, ale ne křiklavé oblečení. Člověk + – bude mít rád uniformy, zdobení, šperky a zvláštní střihy, kterými bude dávat okázale najevo svou nadřazenost. Člověk s charakteristikou – + bude oblečený v ošoupaném oblečení a nedbalý, nemusí však nutně být špinavý, může také nosit uniformu ‚podřazeného‘. Člověk – – má sklon oblékat si uniformu ve stylu ‚polib mi prdel‘, jíž vyjadřuje své opovržení vůči oblečení a všemu, k čemu slouží. Do této skupiny spadá také schizofrenická uniforma, která je kombinací ošoupaného s elegantním, neforemného s uhlazeným, purpuru s šedí, sešlapaných bot s diamantovým prstenem.“
Ten tvůj outfit je ňák málo punkovej

 
 
„Je těžké uvědomit si nebo připustit téměř neuvěřitelnou moc, kterou mají matčina slova nad dítětem (případně manželčina slova nad manželem a obráceně). Z vlastní zkušenosti vím, že značné množství zákonem požadovaných hospitalizací se uskutečnilo krátce poté, co pacientovi někdo z jeho milovaných (nebo dokonce nenáviděných) řekl, aby chcípl.“
Prokletí

 
 
„Obrazy neboli domácí kina uvnitř lidských lebek ukazují, co lidé chtějí. O tom, co UDĚLAJÍ, rozhodují hlasy, lehounké bubnování vnitřního dialogu v jejich lebkách. Každá vyřčená věta a každé scénářové rozhodnutí je výsledkem takového dialogu: Matka říká a Otec říká a Dospělý říká, že bys měl udělat to nebo ono, zatímco se takto obklíčené Dítě snaží proklestit si cestu a získat, co chce. Nikdo nemůže znát neuvěřitelné, úžasné a téměř nekonečné množství dialogů, které si ukládá v šerých zákoutích své mysli. Jsou zde úplné odpovědi na otázky, o nichž člověk dokonce nikdy ani nesnil. Ale když se zmáčkne to správné tlačítko, mohou se někdy vyhrnout ven v dokonalé poezii.“
Hlasy v hlavě

 
 
„Představme si kruhové sídliště se 36 domy a centrálním náměstím a dítě, které čeká na své narození (ať už čeká kdekoli, kde děti na narození čekají). Ohromný počítač, který má tyto věci na starosti, roztočí kolo rulety a kulička padne na číslo 17. Ohromný počítač oznámí: ‚Dítě je umístěno do domu 17.‘ Počítač pak roztočí ruletu ještě pětkrát a padnou čísla 23, 11, 26, 35 a 31, takže i dalších pět dětí je umístěno do domů s příslušnými čísly. O deset let později se každé z dětí naučí, jakým způsobem má reagovat. Dítě z domu 17 se naučí: ‚Když život začne být těžký, v této rodině se cítíme rozzlobení.‘ Dítě z domu 23 se naučí: ‚Když život začne být těžký, v této rodině se cítíme zranění.‘ A děti z domů 11, 26 a 35 zjistily, že když je život těžký, jejich rodiny se cítí provinile, neschopně nebo vystrašeně. Dítě z domu 31 se naučí že: ‚Když jde do tuhého, snažíme se vymyslet, jak z toho ven.‘ Je zřejmé, že děti z domů 17, 23, 11, 26 a 35 budou pravděpodobně poražení, zatímco dítě z domu 31 bude spíše vítězem.

Ale co když padnou jiná čísla, nebo stejná čísla v odlišném pořadí? Pak by možná dítě A bylo místo do domu 17 umístěno do domu 11 a namísto zloby by se naučilo pěstovat vinu; dítě B z domu 23 by si možná vyměnilo místo s dítětem F z domu 31. Pak by dítě B nebylo poražené a dítě F vítěz, ale naopak.

Je to jiný způsob, jak říct, že nehledě na pochybný vliv genů se děti privilegované pocity učí od rodičů. Pacient, jehož privilegovaným pocitem je vina, by možná v jiné domácnosti utíkal spíše ke zlosti. Každý člověk navíc svůj privilegovaný pocit brání jako přirozený, a v dané situaci dokonce nevyhnutelný. A to je také jedním z důvodů, proč existují terapeutické skupiny. Pokud by se zmíněných šest dětí o 20 let později sešlo v terapeutické skupině a dítě A by vyprávělo o nějakém incidentu, své vyprávění by ukončilo slovy: ‚Byl jsem pochopitelně rozzlobený!‘ Dítě B by řeklo: ‚Já bych se cítil zraněný.‘ Dítě C: ‚Já bych se cítil provinile.‘ Dítě D: ‚Já bych byl vystrašený.‘ A dítě E: ‚Měl bych pocit, že jsem neschopný.‘ A nakonec dítě F, které by v té době bylo pravděpodobně terapeutem: ‚Snažil bych se zjistit, co se dá dělat.‘ Které z dětí má pravdu? Všechny jsou přesvědčeny, že právě jejich reakce je ‚přirozená‘. Pravdou však zůstává, že ‚přirozená‘ není ve skutečnosti žádná z reakcí. Děti se všechny reakce naučily, čili bylo o nich rozhodnuto již v raném dětství.

(…)

Každého člena terapeutické skupiny pohorší myšlenka, že jeho privilegovaný pocit není v dané situaci přirozenou, univerzální a nevyhnutelnou reakcí. Především lidé s privilegovaným pocitem zlosti se rozzlobí, jsou-li jejich pocity zpochybňovány, stejně jako lidé s privilegovaným pocitem zranění se cítí zraněně.“
Domy

 
 
„PSYCHOLOGICKÉ ŽETONY V LIDSKÉ KOMUNIKACI

Lidé se při každodenních interakcích mezi sebou snaží sbírat tzv. ‚žetony‘. Název ‚žetony‘ je odvozen od malých modrých, zelených a hnědých věcí z papíru, které lidé v Americe obdrží jako prémii při nákupu potravin nebo benzinu. Dále uvádím několik postřehů týkajících se právě takových žetonů.

1. Žetony lze obvykle obdržet jako prémii při legálních obchodních transakcích. Tedy aby člověk získal žetony, musí si nakoupit zboží.

2. Většina lidí, kteří sbírají žetony, má svou oblíbenou barvu. Pokud jim někdo nabízí jinou, někdy se ani neobtěžují si žetony vzít nebo je vyhodí. Někteří lidé však sbírají všechny typy žetonů.

3. Někteří lidé si žetony denně nalepují do malých ‚alb‘. Jiní si je nalepují pravidelně a nakonec jsou zde ještě ti, kdo je nechají jen tak povalovat a jednoho dne, když se nudí a nemají nic lepšího na práci, je nalepí všechny najednou. Někteří lidé žetony neberou na vědomí až do chvíle, kdy něco potřebují, a pak je spočítají v naději, že jich budou mít dost, aby potřebnou věc dostali v ‚žetonovém‘ obchodě zdarma.

4. Někteří lidé o žetonech rádi mluví, prohlížejí si společně svá alba, chlubí se, kolik už jich mají, a diskutují, která barva nabízí lepší zboží nebo výhodnější nákup.

5. Někteří lidé nasbírají žetonů jen několik a promění je za bezcenné prémie, jiní nasbírají více a získají větší odměny a pak jsou tu ještě ti, kdo mají opravdu vážný zájem nasbírat takové množství žetonů, jež by stačilo na jednu ze skutečně velkých cen.

6. Někteří lidé vědí, že žetony ve skutečnosti nejsou zdarma, protože jejich cena se připočítává k ceně potravin. Někteří na to nepřestávají myslet. A někteří to vědí, ale předstírají, že ne, protože mají požitek jak ze sbírání žetonů, tak z iluze, že dostávají něco zdarma. (V některých případech se však cena žetonů k ceně potravin nepřipočítává. Majitel obchodu pak zahrnuje jejich cenu do vlastních ztrát. Ale v zásadě je to zákazník, kdo za žetony platí.)

7. Někteří lidé raději nakupují v obyčejných obchodech, kde platí pouze za potraviny. Za ušetřené peníze si pak nakoupí své vlastní zboží kdekoli a kdykoli chtějí.

8. Lidé toužící dostat něco ‚zdarma‘ si někdy koupí žetony padělané.

9. Pro člověka, který se vážně zabývá sbíráním žetonů, je těžké se toho vzdát. Někdy je založí do šuplíku a na čas na ně zapomene, ale když jich najednou v nějaké speciální transakci získá velkou hromadu, může je znovu vytáhnout, spočítat a zjistit, k čemu by mohly být dobré.

Psychologické žetony jsou měnou komunikačních transakcí. Když je člověk ještě malý, rodiče jej učí, co má cítit, když jde do tuhého – nejčastěji má cítit zlost, zranění, vinu, má se cítit vystrašený nebo neschopný, někdy se má cítit hloupě, zmateně, překvapeně, spravedlivě či vítězně. Člověk se pak tyto pocity učí využívat pro svou potřebu a hrát hry, aby nasbíral co nejvíce svých oblíbených pocitů, částečně proto, že během života se jeho oblíbený pocit sexualizuje nebo sexuální pocit nahradí. Do této kategorie patří např. velmi ‚spravedlivý‘ hněv dospělého, který je výplatou ve hře ‚Dostal jsem tě, ty sráči‘. Pacientovo Dítě je plné potlačovaného hněvu a on čeká, dokud někdo neudělá něco, čím by pacient vyjádření hněvu ospravedlnil. Ospravedlnění znamená, že Dospělý souhlasí s Dítětem a společně řeknou Rodiči: ‚Nikdo mě nemůže rozumně obvinit, že se za takových podmínek zlobím.‘ Takto se dotyčný, zbaven nepříznivé Rodičovské kritiky, obrací k viníkovi a říká: ‚Tak! Teď mě nikdo nemůže vinit, dostal jsem tě‘ atd. Slovy transakční analýzy se mu dostalo ‚svobodné‘ zloby, tedy zloby osvobozené od viny.

(…)

V případě psychologických žetonů je situace stejná jako u těch obchodních.

1. Člověk je většinou získá jako vedlejší produkt legálních transakcí. Tak např. manželské problémy obvykle začínají kvůli nějakému aktuálnímu problému, jako jsou ‚potraviny‘. Zatímco Dospělý pokračuje ve své práci, Dítě dychtivě čeká, až bude moci posbírat prémie.

2. Lidé, kteří sbírají psychologické žetony, mají své oblíbené ‚barvy‘, a pokud jsou jim nabízeny barvy jiné, někdy se ani neobtěžují si je vzít. Člověk, jenž sbírá žetony s hněvem, si nechá ujít viny a strachy nebo je přenechá někomu jinému. Ve skutečnosti bude v důkladně strukturované manželské hře jeden z partnerů sbírat žetony s hněvem, zatímco druhý bude sbírat viny a neschopnosti, takže oba budou ‚vyhrávat‘ a neustále přidávat do své sbírky další exponáty. Jsou zde však také lidé, kteří sbírají všechny druhy žetonů. Jedná se o lidi, kteří dychtí po pocitech, hrají hru ‚Skleník‘ a šťastně předvádějí jakýkoli pocit, který se dostaví. (…)

3. Někteří lidé svými bolestmi a hněvy procházejí každý večer před spaním, jiní méně často, a ještě jiní pouze tehdy, když se nudí a nemají nic lepšího na práci. Někteří čekají až do chvíle, kdy potřebují velké ospravedlnění, a pak všechny bolesti a hněvy spočítají v naději, že jich budou mít tolik, aby byly dostatečným oprávněním k výbuchu hněvu, ‚svobodné‘ mrzutosti nebo jiného emočního divadla. Někteří lidé je rádi utrácejí, jiní rádi šetří.

4. Lidé své sbírky pocitů rádi ukazují druhým a s potěšením mluví o tom, kdo má lepší hněvy, zranění, viny, strachy atd. a kdo jich má více. Ve skutečnosti se mnohé hospody stávají předváděcími místnostmi, v nichž se lidé mohou chlubit svými žetony: ‚Ty máš dojem, že tvá manželka nemá rozum? Tak to si poslechni tohle!‘ nebo ‚Já vím, co myslíš. To mě zranit (vystrašit) dá dokonce ještě menší práci. Včera…‘ nebo ‚Tak tys byl v rozpacích (cítil ses neschopný, měl jsi pocit viny)? To já se mohl propadnout!‘

5. ‚Obchod‘, v němž se vyměňují psychologické žetony, má stejně odstupňované výhry jako žetonové obchody – výhry malé, větší a opravdu velké. Za dvě až tři ‚alba‘ může člověk obdržet malou cenu, jako pití nebo sexuální fantazie zdarma (‚ospravedlněné‘), za deset ‚alb‘ může dostat neúspěšnou sebevraždu nebo cizoložství a za sto ‚alb‘ získá jednu z opravdu velkých cen – konec zdarma (rozvod, odchod z léčení, odchod ze zaměstnání), zdarma se dostane do psychiatrické léčebny (svobodně se zblázní), zdarma spáchá sebevraždu nebo vraždu.

6. Někteří lidé zjistí, že psychologické žetony ve skutečnosti nejsou zdarma a že za nasbírané pocity se musí platit samotou, nespavostí, zvýšeným krevním tlakem nebo žaludečními potížemi, a tak je přestanou sbírat. Jiní to nikdy nezjistí. Někteří lidé to vědí, ale v hraní her a hromadění výplat pokračují, protože by jejich životy jinak byly příliš jednotvárné. Jelikož za svůj způsob života cítí jen malé ospravedlnění, musejí se spokojit se sbíráním malých ospravedlnění za malá vzplanutí vitality.

7. Někteří lidé dávají přednosti přímému jednání před hrami. To znamená, že se nechovají provokativně, aby získali žetony, a odmítají reagovat na falešné provokativní chování druhých. S takto ušetřenou energií jsou připraveni na legálnější vyjadřování pocitů v pravý čas, na správném místě, se správnou osobou. (Někdy lidé sbírají psychologické žetony bezbolestně a cenu za ně platí někdo jiný. Zločinec si tedy může vychutnávat vykrádání bank, aniž by z toho měl špatný pocit nebo aniž by ho při tom chytili. Profesionální podvodníci a falešní hráči mohou očividně žít velmi šťastně, pokud nezačnou být příliš chamtiví a snaživí. Někteří dospívající své rodiče rádi děsí, aniž by měli výčitky svědomí nebo to na nich zanechalo jiné nepříznivé následky. V zásadě však osoba za žetony, které sbírá, musí dříve či později zaplatit.)

8. Někteří lidé, především paranoici, sbírají ‚padělané‘ žetony. Když je nikdo neprovokuje, představí si provokaci. Pokud jsou netrpěliví, mohou zdarma dostat sebevraždu nebo vraždu, aniž by museli spoléhat na přirozený běh událostí, jenž by jim přinesl dostatek stimulace pro legální výbuch. (…)

9. Pro pacienta je stejně těžké vzdát se životní sbírky obtížně získaných psychologických žetonů, jako by pro hospodyňku bylo spálit žetony obchodní. A to je jeden z faktorů bránících uzdravení, protože aby se pacient mohl uzdravit, musí se vzdát nejen nutkání hrát hry, ale také potěšení používat nasbírané žetony. ‚Odpuštění‘ předešlých přestupků nestačí – jestliže pacient opravdu vzdává svůj scénář, musejí pro jeho další život ztratit význam. Podle mých zkušeností je ‚odpuštění‘ spíše uložení žetonů do šuplíku než jejich trvalé odstranění. Žetony v šuplíku zůstanou tak dlouho, dokud věci půjdou hladce, ale jakmile dojde k další křivdě, budou vytaženy a připočteny k nové výplatě a odměně. Takže alkoholik, který ‚odpustil‘ své ženě, nepůjde jen na malý flám, když žena opět něco provede, ale mrští jí do obličeje všechny žetony získané ze všech jejích předešlých chyb a všechny urážky nahromaděné za celé jejich manželství a udělá si ohromný mejdan, který možná skončí deliriem tremens.

Zatím ještě nebylo nic řečeno o ‚dobrých‘ pocitech, jako je pocit spravedlnosti, vítězství a radosti. Žetony spravedlnosti se vyrábějí z bláznova zlata a jako měna by neprošly nikde kromě ráje bláznů. Žetony vítězství se třpytí, ale lidé s dobrým vkusem je nesbírají, protože jsou pouhým pozlátkem. Mohou však být proměněny za bezplatnou oslavu a plným právem tak přinést zábavu velkému množství lidí. Radost je stejně jako zoufalství upřímný pocit a není výplatou ze hry. Můžeme tedy hovořit o zlaté radosti, stejně jako se mluví o černém zoufalství.

Důležitým klinickým poznatkem týkajícím se ‚dobrých‘ pocitů je, že lidé, kteří sbírají ‚hnědé‘ žetony, tedy zmíněné ‚špatné‘ pocity, často nejsou ochotni přijmout ‚zlaté‘ žetony, když jim je někdo nabízí v podobě komplimentů nebo ‚pohlazení‘. Se starými známými špatnými pocity jsou celkem spokojeni, ale nevědí, kam umístit pocity nové, a tak jsou k nim neteční, ignorují je a předstírají, že komplimenty neslyší. Zapálený sběratel ‚hnědých‘ žetonů může vlastně obrátit i nejupřímnější komplimenty ve skryté urážky. Místo aby komplimenty promrhal tím, že by je odmítl nebo neslyšel, je takový člověk přemění na padělané hnědé žetony. Nejběžnějším příkladem je: ‚Tobě to ale dnes sluší!‘ A odpověď: ‚Já vím, že se ti nelíbilo, jak jsem vypadala minulý týden.‘ Další příklad: ‚Ty máš ale krásné šaty!‘, což vyvolá reakci: ‚Takže ty, co jsem měla včera, se ti nelíbily!‘ S trochou praxe se každý může naučit proměňovat komplimenty v urážky a rozprašováním výkalů proměňovat příjemné zlaté žetony na nepříjemné hnědé.“
Žetony

 
 
„Iluze z dětství mají co do činění především s odměnami, když je dítě hodné, a s tresty, když zlobí. Nezlobit znamená především nebýt rozzlobený (‚Nevztekej se!‘) nebo nechovat se sexuálně (‚Ty nestydo!‘), ale je v pořádku být vystrašený nebo se stydět. Člověk by tedy neměl vyjadřovat svůj ‚pud sebezáchovy‘, jehož vyjadřování může být docela uspokojivé, ani ‚pud záchovy druhu‘, jehož vyjadřování může být příjemné i v útlém věku. Ale může mít tolik neuspokojivých a nepříjemných pocitů, kolik jen chce.“
Hanba

 
 
„Během raného dětství je dítě přímé a začíná v prvním postoji, tedy já jsem OK – ty jsi OK. Věci však brzy ztratí svou krásu a dítě zjistí, že jeho OK není nepochybným vrozeným právem, ale do určité míry závisí na jeho chování, konkrétně na reakcích vůči matce. Až se bude učit stolovat, možná zjistí, že pocit ničím neposkvrněného postoje OK mu matka zajišťuje jen s určitými výhradami, což je pro něj zraňující. Odpovídá tím, že očerňuje matčin postoj OK, ačkoli po večeři se možná políbí a usmíří. Avšak předpoklad pro hraní her, který začíná vzkvétat už během nočníkového období, kdy je dítě ve výhodě, vznikl. Při jídle je dítě hladové a něco od matky chce, při nočníkových scénách chce něco ona od něj. U stolu jí musí odpovídat určitým způsobem, aby si zachovalo svůj postoj OK; a ona s ním musí zacházet tak, aby si také zachovala své OK. V tomto období už jen zřídkakdy oba jednají na rovinu – obvykle matka zahání dítě svými triky do kouta a ono dělá totéž.“
Nočník

 
 
„HYPOTÉKA

Aby člověk mohl hrát vážnou hru dospělého, vystavovat se testům a dozvědět se, kdo vlastně je, musí si vzít hypotéku. V Americe člověk není mužem, dokud nezaplatí zálohu za dům, velmi se nezadluží v podnikání nebo nezatíží hypotékou svá produktivní léta, aby mohl vychovat děti. O těch, kdo nemají žádné hypotéky, se mluví jako o bezstarostných, obdivuhodných nebo šťastných lidech, ale nikoli jako o lidech skutečných. Bankovní televizní reklamy ukazují velký den – den, kdy člověk zatíží hypotékou budoucích 20 až 30 let svého života, aby si mohl koupit dům. V den, kdy splatí hypotéku, je volný a připravený odejít do domova důchodců. Toto nebezpečí je však možné odvrátit, pokud si vezme větší hypotéku na větší dům. V jiných částech světa se člověk může zatížit hypotékou za nevěstu. Stejně jako se mladý, tvrdě pracující muž v Americe může stát ‚vlastníkem‘ (nebo dlužníkem) domu za 50 tisíc dolarů, může se mladý muž na Nové Guineji stát ‚vlastníkem‘ (nebo dlužníkem) nevěsty za 50 tisíc brambor. Pokud by hypotéku zaplatil příliš rychle, může si pořídit lepší verzi za sto tisíc brambor.

Většina dobře organizovaných společností tak či onak umožňuje mladým lidem zatížit se hypotékou a dává tak jejich životům smysl. Jinak by si mohli veškerý čas jen tak užít, což se na některých místech stále ještě děje. V takovém případě však není jednoduché rozlišit vítěze od poražených. Se systémem hypoték se obyvatelstvo pohotově rozdělí samo. Lidé, kteří nemají ani tolik kuráže, aby se zatížili hypotékou, jsou poražení (podle těch, kdo systém řídí). Lidé, kteří tráví své životy splácením hypoték, takže nikdy nemohou příliš pokročit, tvoří tichou většinu nevítězů. Lidé, kteří rozhodují o hypotékách, jsou vítězové.“
Hypotéka

 
 
„Dokonce i lidé s dobrou tělesnou konstitucí a bez fyzického postižení (nebo s menšími postiženími či postiženími hypochondrickými) mohou začít živořit v raném věku, pokud mají ‚Scénář s otevřeným koncem‘. Jde obvykle o lidi žijící z důchodu. Rodičovská poučka zní: ‚Tvrdě pracuj a neriskuj,‘ a výplata je: ‚Až to uděláš, tak se vzdej.‘ Jakmile si člověk odpracuje svých 20 nebo 30 let, přijde Ježíšek, uspořádá hostinu na oslavu odchodu do důchodu, přinese zlaté hodinky a člověk najednou nebude vědět, co dál. Je zvyklý řídit se scénářovými příkazy, ale ty jsou teď vyčerpány a on už v hlavě nemá žádné další programování. Takže je spokojený, když může jen tak sedět a čekat, až něco přijde – třeba smrt.“
Zlaté hodinky

 
 
„V každém velkém městě žijí tisíce starších mužů v malých pokojících a každý z nich si přeje mít někoho, kdo by mu uvařil, kdo by s ním mluvil a kdo by mu naslouchal. Ve stejných podmínkách žijí současně tisíce starších žen a přejí si mít někoho, komu by uvařily, s kým by mohly mluvit a komu by naslouchaly. I když se takoví dva lidé náhodou sejdou, jen zřídka toho využijí, protože oba raději sestrvávají ve svém jednotvárném prostředí, schoulení nad skleničkou či u televize nebo sedící se založenýma rukama a čekající na jistou, nevinnou smrt. Takové byly příkazy jejich matek, když byli ještě malí, a takové jsou příkazy, jimiž se řídí o 70 či 80 let později. Kromě malých sázek na dostihové dráze či na stadionu nikdy neriskovali, tak proč by teď měli vše ohrozit? Scénář zmizel se svým vlastním naplněním, ale starý slogan přežívá, a až přijde smrt, šťastně ji uvítají. A na jejich náhrobku bude vytesán nápis: ‚Odešel, aby odpočíval se svými předky.‘ A na zadní straně bude stát: ‚Žil jsem spořádaně a nikdy jsem neriskoval.‘

Říká se, že v příštím století budou děti vychovávány v lahvích podle specifikací určených státem a rodiči a že budou geneticky programovány. Ale všichni jsme už nyní vychováváni v lahvích podle specifikací určených státem a rodiči a v lahvích také dostáváme své scénářové programování. Scénářovému programování lze uniknout snadněji než programování genetickému, ale tuto výsadu má pouze málo lidí. Ti, kdo ji mají, mohou mít i podnětnější náhrobek. Téměř všechny zbožné epitafy přeložené do marťanštiny, zní: ‚Byl vychován v lahvi a také tam zůstal.‘ A tak na hřbitově stojí řady křížů a jiných symbolů a všechny mají stejné motto. Jen tu a tam se objeví překvapení: ‚Vychovali mě v lahvi, ale – vyskočil jsem.‘ Mnoho lidí však odmítne z lahve vyskočit, dokonce i když chybí zátka.“
Chycen v láhvi

 
 
„SCÉNÁŘOVÝ ČAS

Ať už scénář vyhrává, nebo prohrává, je způsobem strukturování času mezi prvním pozdravením u mateřského prsu a posledním rozloučením v hrobě. Tento čas života je vyprazdňován a naplňován neděláním a děláním, neděláním nikdy, děláním vždy, neděláním předtím, neděláním potom, děláním znovu a znovu a děláním, dokud už nezbývá nic, co by se ještě dalo udělat. Tak vznikají scénáře ‚Nikdy‘ a ‚Vždy‘, ‚Dokud ne‘ a ‚Potom‘, ‚Znovu a znovu‘ a ‚Scénáře s otevřeným koncem‘. Těmto scénářům nejlépe porozumíme, když je dáme do souvislosti s řeckými mýty, protože Řekové měli pro takové věci smysl.

Scénáře ‚Nikdy‘ reprezentuje Tantalos, který byl celou věčnost nucen strádat hlady a žízní a dívat se při tom na jídlo a pití, aniž by se mohl ještě někdy napít či najíst. Lidé s takovými scénáři dostali od rodičů zákaz dělat věci, po nichž nejvíce touží, takže tráví své životy v soužení a obklopeni pokušeními. S Rodičovskou kletbou se smířili, protože jejich Dítě se věcí, po nichž nejvíce touží, bojí, takže ve skutečnosti týrají sami sebe.

Vzorem pro scénáře ‚Vždy‘ je Arachné, která si dovolila vyzvat bohyni Minervu k soutěži v tkalcovském umění, za trest byla změněna v pavouka a odsouzena strávit život tkaním pavučin. Takové scénáře pocházejí od zlomyslných rodičů, kteří říkají: ‚Jestli je tohle to, co chceš dělat, tak tím také můžeš strávit celý život.‘

Vzorem pro scénáře ‚Dokud ne‘ nebo ‚Předtím‘ je příběh o Iásónovi, jemuž bylo řečeno, že se může stát králem, teprve až splní určité úkoly. V určeném čase získal odměnu a žil šťastně deset let. Podobný scénář měl také Herkules: Nemohl se stát bohem, dokud neodsloužil 12 let jako otrok.

Modelem scénáře ‚Potom‘ je Damokles. Damoklovi bylo dovoleno těšit se z kralování, dokud si nevšiml, že mu nad hlavou pouze na jediné koňské žíni visí meč. Motto scénáře ‚Potom‘ zní: ‚Chvíli můžeš mít sám ze sebe radost, ale potom začnou potíže.‘

Scénáře ‚Znovu a znovu‘ pocházejí od Sisyfa. Sisyfos byl odsouzen valit těžký kámen na kopec a vždy, když byl těsně pod vrcholem, se kámen skutálel zpět a on musel začít znovu. Jedná se o klasický scénář ‚Skoro jsem to dokázal‘ s jedním ‚kéž by‘ za druhým.

‚Scénář s otevřeným koncem‘ je scénářem pro nevítěze neboli scénářem ‚vzdušných zámků‘. Vzorem pro tento scénář je příběh o Filemonovi a Baucidě, kteří byli za své dobré skutky přeměněni ve vavřínové keře. Staří lidé, kteří již splnili veškeré Rodičovské příkazy, nevědí, co dál, a tak tráví své životy pouhým vegetováním nebo klábosením jako listy šumící ve větru. Takový je osud mnoha matek, jejichž děti už vyrostly a rozprchly se, a mužů v penzi, kteří odpracovali svých 30 let určených firemními pravidly a rodičovskými příkazy. Jak jsme se již zmínili, v komunitách ‚starších občanů‘ žije mnoho párů, které již ukončily své scénáře a nevědí, jak mají naložit s časem, zatímco čekají na zemi zaslíbenou, v níž lidé, kteří zacházeli se svými zaměstnanci slušně, mohou jezdit svými velkými černými automobily pomalu po levé straně ulice, aniž by na ně pokřikovala tlupa nevychovaných výrostků v autech se silnými motory. ‚Já sám jsem byl pěkně divokej, když jsem byl mladej,‘ říká táta, ‚ale dneska…‘ A maminka dodává: ‚Nevěřil bys, co všechno oni… A vždycky jsme platili naše…‘“
Sysifos

 
 
„Pro přenos scénáře jsou nutné dvě věci. Člověk musí být schopný, připravený a ochotný, nebo dokonce dychtivý scénář přijmout a jeho rodiče mu jej musejí chtít předat.

Člověk je schopný scénář přijmout, protože cílem stavby jeho nervového systému je být naprogramován, přijímat smyslové a sociální podněty a organizovat je do vzorců, které budou řídit jeho chování. Čím je jeho tělo a mysl vyspělejší, tím je člověk připravenější na stále složitější typy programování. Je ochotný přijmout je, protože potřebuje způsoby strukturování času a organizování činností. Ve skutečnosti je přijímá nejen ochotně, ale dokonce dychtivě, protože je víc než jen pasivní počítač. Stejně jako většina zvířat člověk prahne po ‚uzavírání‘, potřebuje dokončovat věci, které začal. A mimo to má onu úžasnou lidskou touhu po smyslu věcí.

Začíná bezcílnými pohyby a končí tím, že ví, co má říct, až pozdraví. Zpočátku se spokojí s instrumentálními reakcemi, s inkorporací, eliminací, intruzí a lokomocí (užijeme-li zde Eriksonovy termíny), které se samy o sobě stanou jeho cílem. Zde se shledáváme s počátky dovedností Dospělého, radostí z činnosti a jejího úspěšného ukončení – bezpečné přemístění jídla z vidličky do úst, samostatná chůze. Nejdříve je jeho cílem jít, později někam dojít. Když je schopen dojít k lidem, musí vědět, co má udělat, až se k nim dostane. Zpočátku se na něj lidé usmívají, objímají ho a on nemusí udělat nic víc než existovat nebo se nanejvýš přitulit. Kromě toho, že dojde až k nim, od něj lidé nic neočekávají. Později něco očekávat začnou, takže se učí zdravit. Za nějakou dobu, která tak jako tak není příliš dlouhá, očekávají více. Člověk se tedy učí nabízet jim různé podněty a na oplátku očekává jejich odpovědi. Takže, věřte nebo ne, je nevýslovně vděčný rodičům, že mu dávají vzorec – vzorec, jak se chovat k lidem, aby dostal požadované odpovědi. Jedná se o hlad po struktuře, o hlad po vzorci a v dlouhodobém měřítku o hlad po scénáři. Scénář je tedy přijat, protože člověk trpí hladem po scénáři.

Rodiče jsou schopní, připravení a ochotní kvůli tomu, co jim bylo vštípeno během dlouhých věků evoluce: touze živit, chránit a učit svého potomka, touze, jež může být udušena pouze za pomoci nejmocnějších vnitřních a vnějších sil. Pokud kromě toho byli sami řádně ‚scénářováni‘, nejsou pouze ochotní, ale dokonce dychtiví a z výchovy dítěte mají ohromné potěšení.

Někteří rodiče jsou však příliš horliví. Výchova dítěte pro ně není ani posláním, ani radostí, ale nutkáním. Jejich potřeba předávat poučky, vzorce a ovladače ve skutečnosti daleko předčí dětskou potřebu rodičovského programování. Toto nutkání je dosti složitou záležitostí, na niž se můžeme dívat ze tří hledisek, jimiž jsou: (1) Touha po nesmrtelnosti. (2) Požadavky vlastních scénářů od rodičů od ‚Nedělej chyby‘ až po ‚Zkaž své děti‘. (3) Touha rodičů zbavit se vlastních scénářových ovladačů a osvobodit se tím, že je předají někomu jinému. Takové předání samozřejmě nefunguje, a tak se o ně rodiče pokoušejí znovu a znovu.“
Chlapec s úzkostí

 

 

BERNE, Eric. Sex v lidském milování

BERNE, Eric. Sex v lidském milování
„Pravda není nic víc než vtip, který myslím vážně.“
LOL man

 
 
„‚Kdo jsem?‘ ‚Co tu dělám?‘ ‚Kdo jsou ti ostatní?‘

Na těchto třech otázkách stojí veškeré životní scénáře. Rodičovská naprogramování se na ně většinou snaží nabídnout předem připravené odpovědi. Dokud člověk žije podle svého scénáře, soustavně se snaží dokázat, že mu právě tyhle odpovědi vyhovují.

Jde-li o scénář vítězný, zní resumé: ‚Jsi princ. Jsi tu, aby ses rozdal ostatním. A ostatní lidé jsou lidé, co tě potřebují.‘ Takový člověk se prostřednictvím sexuálních her bude zas a znovu utvrzovat v přesvědčení, že to tak opravdu je, že je skutečně princ (nebo aspoň mistr ligy), že je vskutku velkorysý a ostatní (tedy hlavně ženy) jeho přítomnost oceňují. Když spokojeně usoudí, že všechno sedí, možná začne být schopen intimnějšího vztahu, v němž si nebude muset pořád něco dokazovat.

Scénář vedoucí k porážce předpokládá následující odpovědi: ‚Jsi bezcenná děvka. Jsi tu, aby ses udřela k smrti. A ostatní jsou póvl, co tě k tomu donutí.‘ V takovém případě budou i hry směřovat k tomu, aby dokázaly, že dotyčná dáma skutečně bezcenná děvka je (i kdyby se tomu bránila), že se životem musí prodrat za stálých pohybů pánevních svalů a že toho všichni muži do jednoho budou soustavně a při jakékoli příležitosti zneužívat. Dokud bude žít podle tohohle scénáře, nebude schopná navázat intimní vztah s nikým jiným než s jinou děvkou, případně pasákem. Zní to krutě, ale ten scénář zkrátka funguje.

Díky hrám zkrátka lidé zažívají štěstí a spokojenost, nebo také důvěrně známé neštěstí, protože si prostřednictvím her dokazují, že rodičovské naprogramování odpovídá skutečné povaze jejich existence i okolního světa. U sexuálních her za tímto účelem existuje pečlivě připravený plán, v jehož rámci se k nám přidávají vhodní spoluhráči a vše je nastaveno tak, aby veškeré dění tomuto plánu odpovídalo.“
Bye bye, bitch

 
 
„Prvním typem hladu (A) je hlad po podnětech neboli po smyslových vjemech (zrakových, sluchových a hmatových, k nimž jako bonus pro labužníky můžeme přidat i podněty čichové a chuťové). Pak je tu hlad po uznání (B), tedy touha po určitém typu vřelosti ve slovech a činech. Třetím typem je hlad po tělesném kontaktu (C), tedy většinou po pohlazení, byť někteří lidé dávají přednost bolesti. Čtvrtý základní typ nazýváme prostě sexuální hlad (D) – jde o touhu pronikat a nechat sebou pronikat, o touhu, která všechny ostatní touhy přebíjí a ukájí.

Pátým hladem (E) je hlad po struktuře. Jak naplnit svůj čas. Ten občas cítí dokonce i lidé překypující energií a elánem. Pro většinu lidí na světě s jejich rutinním životem a opakovanými scénáři pak jde o chronický stav. Nejméně bolestné je hledání struktury v dlouhodobém měřítku, jinak též budování kariéry. Kratší období lze vyřešit tím, že si naplánujeme něco příjemného, na co se budeme těšit – promoci, dovolenou, povýšení v práci apod. Největším problémem je pro většinu lidí vymyslet, co dělat právě teď nebo dnes večer, pokud nemáme pevný plán (tj. máme-li přemíru volného času). Je zapotřebí mít k sobě někoho, s kým ten čas strávíme, nebo si vymyslet činnost, k níž jiné lidi nepotřebujeme – mezi oblíbené aktivity tohoto typu patří meditace, masturbace, pobyt na záchodě nebo konzumace alkoholu či drog. Jenže duše touto činností trpí, pokud ovšem nepatříte k výjimečným jedincům, kteří se díky těmto aktivitám dovedou naopak povznést.

Jenže pozor: vy sami si můžete vytvořit právě ty blízké jedince, kteří se vám postarají o výplň veškerého času a bezpočet akcí všeho druhu, aniž byste museli hnout prstem. Díky nim budete mít co na práci nejen dnes, zítra a pozítří, ale také celých 168 hodin v tomto týdnu a 52 letošních týdnů, a nejen těch letošních. A pokud se umíte dívat na život aspoň trochu pozitivně, asi si časem řeknete, že každá minuta strávená s nimi stála za to. Stačí chvilka plánovaného sexu ve správnou dobu se správným partnerem jednou ročně a tito zázrační jedinci jsou na světě. Samozřejmě je řeč o dětech. Lepší způsob, jak utišit hlad po struktuře a akci, zatím ještě nikdo nikdy nevymyslel.“
Děti a čas

 
 
 
 
Knižní a-ha! momenty 2017. Část 1. Flow >>

 
 
Knižní a-ha! momenty 2016. Část 1. >>
Knižní a-ha! momenty 2016. Část 2. >>
Knižní a-ha! momenty 2016. Část 3. >>
 
22 a-ha! citátů za 2016 >>