Knižní a-ha! momenty 2016. Část 3.

Třetí a poslední várka nejvíc eyes-opening úryvků z mých loňských 56 zdolaných bichlí.

 

GALLAGHER, Winifred. Rapt: Attention and Focused Life

GALLAGHER, Winifred. Rapt: Attention and Focused Life
„Nemůžete být vždycky šťastní. Ale téměř vždy můžete být soustředění. Což je druhá nejlepší věc.“

 
 
„Všichni jsme amatérští psychologové, kteří provádějí soukromé experimenty, jak nejlépe žít. Někteří se specializujeme na vztahy a zkoumáme, jak k sobě přilnout. Jiní se soustředí na práci a zkoušejí, jak být produktivnější a kreativnější. Další se obracejí k filozofii a náboženství a zkoumají řád všech věcí.

Váš život – kdo jste, co si myslíte, co cítíte a děláte, co milujete – je úhrn toho, na co soustředíte.

Vaše zkušenost závisí převážně na hmotných objektech a mentálních subjektech, kterým se rozhodnete věnovat pozornost nebo je ignorovat.

Když se soustředíte na ceduli STOP nebo na sonet, na závan parfému nebo na tip na burze cenných papírů, váš mozek zaregistruje ‚cíl‘, který ovlivní vaše chování. A naopak, věci, kterým nevěnujete pozornost, neexistují, alespoň ne pro vás. Celý den selektivně věnujete pozornost NĚČEMU a daleko častěji, než si myslíte, můžete mít tenhle proces ve svých rukou. Vaše schopnost soustředit se na TOHLE a potlačit TOHLE je klíčem ke kontrole vaší zkušenosti a ve výsledku vašeho života.

Když se dovedete soustředit na ty správné věci, váš život vám přestane připadat jako reakce na to, co se vám děje, a stane se něčím, co vytváříte: ne sérií náhod, ale uměleckým dílem.“

 
 
„Spokojení manželé vidí jeden druhého skrze růžové brýle, v ještě lepším světle, než v jakém se jejich partner vidí sám. To je pěkné, ovšem studie naznačují něco ještě lepšího: v průběhu času se oba idealizovanými obrazy svých druhů stále více stávají.“

 
 
„Soustředěně, tak se chceme cítit. Důkazy jsou všude kolem nás. Od klidných, a přesto nabuzených obličejů atletů ‚v zóně‘ po matky chovající svoje děti, řemeslníky shrbené nad prací, muzikanty hrající na své nástroje.

Když se Keitha Richardse z Rolling Stones zeptali, jak se cítí, když vystoupí na pódium před sto tisíc ječících fanoušků, řekl prostě: ‚Probudím se.‘ Je to rocker, ne filozof, přesto jeho věta připomíná tu od Williama Jamese: ‚Ve srovnání s tím, co bychom měli být, jsme jenom napůl vzhůru,‘ a Buddhovo: ‚Jsem vzhůru.‘

V těch nejlepších chvílích života, ať už píšeme knihu, dopis, milujeme se, nebo chystáme oběd, jsme právě takoví: vzhůru, soustředění, uchvácení.“

 

 

BREUNING, Loretta Graziano. Habits Of A Happy Brain: Retrain Your Brain to Boost Your Serotonin, Dopamine, Oxytocin, & Endorphin Levels

BREUNING, Loretta Graziano. Habits Of A Happy Brain: Retrain Your Brain to Boost Your Serotonin, Dopamine, Oxytocin, & Endorphin Levels
„Možná si myslíte, že vidíte fakta a nejste tolik předpojatí. Jenže váš mozek má 10× víc neuronů, které říkají očím, čeho si všímat, než těch, které vnímají namátkou. To znamená, že 10× víc neuronů posílá informace z kortexu DO očí než z očí do kortexu.“

 
 
Díky poznatkům z této knihy jsem napsal článek Šplouch! aneb proč nikdy nebudete šťastní.

 

 

BROWN, Brené. Dary nedokonalosti: Zapomeňte na to, kým byste podle svých představ měli být, a přijměte to, kým jste

BROWN, Brené. Dary nedokonalosti: Zapomeňte na to, kým byste podle svých představ měli být, a přijměte to, kým jste
„Jsme národem vyčerpaných a přetížených dospělých, kteří vychovávají přezaměstnané děti. Volný čas využíváme k zoufalému hledání radosti a smyslu svého života. Myslíme si, že radost a smysl získáme prostřednictvím úspěchů a zisku, ale právě honba za nimi nám přináší nesmírnou únavu a strach zvolnit.

Chceme-li žít v plnosti, musíme cílevědomě pěstovat spánek a hru a opustit vyčerpanost jako symbol společenského postavení a výkonnost jako znak naší hodnoty.

Roku 2008 jsme spolu s manželem vytvořili praktický seznam toho, díky čemu naše rodina funguje. V podstatě jsme si odpověděli na otázku: ‚Když v naší rodině všechno probíhá opravdu dobře, jak to vypadá?‘ Odpovědi obsahovaly spánek, cvičení, zdravé jídlo, vaření, volný čas, víkendy mimo domov, návštěvy bohoslužby, čas s dětmi, pocit kontroly nad našimi penězi, smysluplnou práci, která nás nepohlcuje, čas piplat se s něčím, čas s rodinou a přáteli a čas jen tak lelkovat. To byly (a jsou) naše ‚ingredience pro tvorbu radosti a významu‘.

Potom jsme se podívali na seznam našich snů, který jsme si začali sepisovat před několika lety (a stále ho doplňujeme). Všechno na tom seznamu se týkalo výsledků nebo zisků – dům s více pokoji, nějaký výlet, cíle ohledně platu, snahy v práci a tak dále. Všechno to vyžadovalo vydělávat a utrácet víc peněz.

Když jsme si porovnali seznam našich snů se seznamem ‚radosti a významu‘, uvědomili jsme si, že kdybychom opustili seznam toho, čeho chceme dosáhnout a co bychom chtěli získat, ve skutečnosti bychom žili svůj sen – neusilovali bychom o jeho naplnění někdy v budoucnu, ale žili bychom ho hned teď. Věci, o které jsme se snažili, nečinily náš život v žádném ohledu plnějším.

(…)

Přesvědčujeme sami sebe, že pokud zůstaneme dostatečně zaneprázdnění, realita nás nedoběhne. Neustále tedy utíkáme před pravdou o tom, jak se někdy cítíme unavení, vystrašení, zmatení a zavalení. Samozřejmě, ironie je v tom, že to, co nás vyčerpává, se snaží zůstat v předstihu před pocitem vyčerpanosti. Tímto způsobem úzkost živí samu sebe. Kdyby někdo začal pořádat odvykačky pro lidi závislé na zaneprázdněnosti, musel by si najmout fotbalové stadiony.“

 
 
„Co je hra? Jednou z jejích vlastností je její zjevná bezúčelnost. Hrajeme si kvůli hře samotné. Hrajeme si, protože je to zábavné a protože chceme.

Právě zde přichází ke slovu můj výzkum studu. V dnešní kultuře – kde se naše sebeúcta pojí s čistým jměním a vědomí vlastní hodnoty zakládáme na stupni naší výkonnosti – je ojedinělé trávit čas bezúčelnými činnostmi. Ve skutečnosti mnohým z nás něco takového připadá jako číhající panická ataka.

Máme toho tolik na práci a tak málo času, že představa trávení času něčím, co přímo nesouvisí s naším seznamem úkolů, ve skutečnosti vytváří stres. Přesvědčujeme sami sebe, že hrát si je ztrátou drahocenného času.

Jenže hra není něco volitelného. Opakem hry není práce – opakem hry je deprese. Hra nám pomáhá vypořádat se s těžkostmi, přináší pocit přátelskosti, rozvíjí zručnost a je nezbytnou součástí tvůrčího procesu. Co je nejdůležitější, opravdová hra, která vychází z našich vlastních potřeb a tužeb, je jedinou cestou k nalezení trvalé radosti a uspokojení v naší práci. Z dlouhodobého hlediska nemůže práce bez hry fungovat.“

 

 

GOLEMAN, David. Emoční inteligence: Proč může být emoční inteligence důležitější než IQ

GOLEMAN, David. Emoční inteligence: Proč může být emoční inteligence důležitější než IQ
„Ve stavu flow člověk zapomíná na sebe sama. Je to opak ustaraného přemítání. Místo, aby se lidé utápěli ve vlastních myšlenkách, jsou náhle natolik pohlceni přítomností, že ztrácejí veškeré sebeuvědomění: opouštějí drobné starosti každodenního života – zdraví, účty i svoji touhu po spokojenosti. V tomto smyslu jsou okamžiky proudění neegoistické. Tehdy lidé ovládají svoji činnost doslova mistrovsky. Jejich reakce přesně odpovídají měnícím se požadavkům. A přestože tehdy lidé dosahují vrcholu svých schopností, nestarají se o to, jak jim to jde: nemyslí na úspěch či nezdar – motivuje je jen ryzí potěšení z činnosti samotné.

Soustředit se a uklidnit se natolik, abychom se mohli pustit do zamýšlené činnosti, to vyžaduje poměrně silné úsilí – k prvnímu kroku je nezbytná určitá kázeň. Avšak poté, co se koncentrace upevní, začne sama projevovat svoji sílu a přináší nám úlevu od emočních výkyvů. Zároveň nám také umožňuje pracovat bez jakéhokoli úsilí.

(…)

K dokonalému zvládnutí jakékoli dovednosti nebo oboru znalostí by mělo v ideálním případě docházet přirozeně – podle toho, jak je dítě postupně přitahováno k aktivitám, které spontánně poutají jeho pozornost a které má v podstatě rádo. Toto počáteční zaujetí může být prvním krokem k dosahování vysokých cílů, kdy si dítě postupně začne uvědomovat, že rozvíjení vlastních dovedností v určité oblasti – ať už je to tanec, matematika či hudba – je pro něj zdrojem radosti. A protože k udržení stavu proudění je nezbytné svoje schopnosti neustále rozvíjet, stane se toto uvědomění primární motivací pro zdokonalování, jež dítěti přináší pocit štěstí. Toto je pochopitelně pozitivnější model učení a vzdělávání, než s jakým se většina z nás setkala ve školách. Kdo z nás si nevzpomíná na školu aspoň zčásti jako na nekonečné hodiny bezútěšné nudy přerušované okamžiky intenzivní úzkosti? Snaha navodit při učení stav proudění je humánnějším, přirozenějším a s největší pravděpodobností i účinnějším způsobem, jak zapojit emoce do služeb vzdělávání.“

 
 
„Emoce jsou nakažlivé. Jsou součástí tiché výměny, ke které dochází při všech mezilidských setkáních. Jeden na druhého přenášíme a jeden od druhého zase získáváme nálady. Dochází k tomu zcela nevědomě; proto také rozhovor s některými lidmi je povzbuzující, zatímco jiné rozhovory jako by nám vlévaly jed do žil. K emoční výměně dochází zpravidla na velmi jemné, téměř nepostřehnutelné úrovni. Způsob, jakým nám prodavač poděkuje, v nás může vzbudit pocit, že jsme opravdu vítáni, anebo naopak že jsme ignorováni a že nepřicházíme vhod. Jeden od druhého chytáme pocity, jako by byly jakýmsi společenským virem.

Při každém setkání vysíláme emoční signály. Ty pak ovlivňují člověka, se kterým jsme. Čím jsme společensky obratnější, tím lépe ovládáme signály, které vysíláme. (…) O lidech, se kterými rádi trávíme čas, protože se díky jejich emočním dovednostem cítíme příjemně, říkáme, že jsou ‚okouzlující‘ či ‚oblíbení‘. Lidé, kteří dokážou ukonejšit negativní emoce druhých, jsou obzvláště vyhledáváni. Jsou to duše, ke kterým se obracíme v největší citové tísni. Ať už chceme či ne, všichni jsme součástí této emoční výměny.

(…)

Pouhý pohled na emoční projev druhého člověka v nás může vyvolat stejnou náladu; ať už si přitom uvědomujeme, že napodobujeme jeho výraz tváře, či o tom nemáme ani tušení. Tohle se nám stává prakticky neustále – je to jakýsi tanec, synchronie, přenos emocí. Tato synchronie nálad také určuje, jaký máme z průběhu rozhovoru pocit; zdali příjemný, či nepříjemný.

(…)

Čím dokonalejší je synchronizace při interakci lidí, tím jsou si tito lidé sympatičtější. (…) Lidé, kteří jen s obtížemi přijímají a vysílají emoce, mívají často problémy v osobních vztazích, protože ostatní se s nimi necítí příjemně; jsou nespokojeni, i když nedokážou říci, proč tomu tak je.

Udání emočního tónu rozhovoru je v jistém smyslu projevem dominance na hluboké intimní úrovni: znamená to vést citový stav druhého člověka. (…) Pro párový tanec udává rytmus hudba. Pokud jde o osobní komunikaci, pak ten člověk, který emoce projevuje silněji (nebo který má více síly či moci), je zpravidla tím, jehož emoce jsou přenášeny na druhého. Dominantní partner ve dvojici častěji hovoří, zatímco podřízený partner častěji sleduje tvář toho druhého – takové je uspořádání pro přenos emoce. Podobně i působivý projev dobrého řečníka, třeba politika nebo kněze, je pokusem o přenos určitých emocí nebo určitého přesvědčení na publikum. Jde mu o to, aby, jak se říká, ‚měl posluchače v rukou‘. Emoční přenos je základem veškerého vlivu.“

 

 

DEAN, Greg. Step by Step to Stand-up Comedy

DEAN, Greg. Step by Step to Stand-up Comedy
„PŘEŠLÁPNUTÍ BOLAVÉ ČÁRY

Když se zdá, že bylo někomu nebo něčemu OPRAVDU ublíženo, šou se změní v drama. To je rozdíl mezi komedií a dramatem. Komedie se nevypořádává se skutečnými následky bolestných věcí. Někdo MŮŽE být zraněn, ale ne DOOPRAVDY zraněn, ale spíš jako v animáku. Vzpomeňte si, když jste viděli někoho, jak směšně upadl, a začali jste se smát; pak když jste si uvědomili, že si ublížil, přestali jste se smát a běželi jste mu pomoct. Publikum reaguje stejně. Když cítí, že byl někdo doopravdy zraněn, nesměje se.

Funguje to dokonce i s imaginárními věcmi. Když budete v rámci vtipu předstírat, že jste nakopli psa, a publikum bude cítit, že byl imaginární pes zraněn, zanaříká, nebo vás dokonce vybučí. Zvláštní, že?

A totéž platí o vás. Když se vám na jevišti nedaří a vypadáte, že kvůli tomu opravdu trpíte, publikum vás začne litovat. A bude chtít, abyste odešli z pódia, aby bolest, kterou kvůli vám cítí, přestala.

Jak se cítíte vy, tak se cítí publikum.“

 
 
„Je v pořádku cítit na jevišti rozrušení. Děláte něco výjimečného a vaše nevědomí vám střílí dávku adrenalinu, abyste podali svůj nejlepší výkon.

Ciťte to. Zvykněte si na to. Nechcete se zbavit motýlků v břiše. Chcete, aby letěli ve formaci.“

 
 
„Jakmile vyslyšíte volání stand-up comedy (ale i úplně jakékoli volání za dobrodružstvím), budete zároveň čelit obstojné dávce neznáma. Říká se tomu učení. Může vám pomoct, když si to představíte jako vstoupení do neznámé temné místnosti. Když poprvé otevřete dveře a vejdete do tmy, je to děsivé. Tak je zavřete a utečete. Ale když chcete opravdu vědět, co je v pokoji, vrátíte se, otevřete dveře a pokračujete dál do temnoty. Pořád je to strašidelné, ale už ne tolik jako poprvé. Když jste ochotni absolvovat workshop stand-up comedy, lektor vám může pomoct tím, že rozsvítí. Teď můžete prozkoumat osvětlený pokoj a osahat si tu podivnou směsici věcí, které neumíte používat. Čím častěji pokoj navštěvujete, tím rychleji si uvědomíte, že všechny ty neznámé věci jsou ve skutečnosti hračky. A čím víc si s nimi hrajete, tím víc legrace si užíváte, až přestanou být ve sféře neznáma, a stanou se vašimi každodenními věcmi na hraní. Pak učitel přijde znovu a otevře další dveře.“

 

 

CHÁN, Petr. Nawwal: Vyslyšení volání

 
„Kolik znáš kompetentních rodičů? Kterými ze svých přátel by ses jako dítě nechal rád vychovat? Pokud je jich málo, je na čase zhodnotit kvalitu své sociální sítě. Protože oni tě VYCHOVÁVAJÍ.

Naši přátelé nám slouží jako sociální zdroj informací o světě, i když na rozdíl od rodičů o něco později v našem životě.“

 
 
 
 
Knižní a-ha! momenty 2016. Část 1. >>
Knižní a-ha! momenty 2016. Část 2. >>
 
22 a-ha! citátů za 2016 >>