Knižní a-ha! momenty 2016. Část 2.

Z 56 knih, které jsem letos přečetl, mi v životě největší zemětřesení natropil Jed McKenna. Týpek, který říká, že je probuzený. A že jediné, co existuje, je vědomí. A život je sen, který si vědomí nechává zdát, aby se nenudilo.

Tohle jsou klíčové pasáže ze 6 Jedových knížek, které vám zároveň zachrání i zničí život.

 

McKENNA, Jed. Spiritual Enlightenment: The Damnedest Thing

McKENNA, Jed. Spiritual Enlightenment: The Damnedest Thing
‚Při osvícení si uvědomíte, že člověk, kterým jste si mysleli, že jste, je jenom postavou ve hře a svět je pouhým jevištěm. Projdete radikální dekonstrukcí své osobnosti, abyste viděli, co bez ní zbyde. Výsledkem není osvícené já ani pravé já, je to žádné já. Když je po všem, je na čase být zase člověkem ve světě, to znamená vklouznout zpátky do kostýmu a vylézt zpátky na scénu.‘

‚Ale teď už víte–?‘

‚Jistě, protože teď už sedíte v hledišti, sledujete hru. Už nikdy si nespletu hru s realitou nebo svou postavu se skutečným stavem. Naštěstí nikdy nevím, co moje postava udělá nebo řekne, dokud to neudělá nebo neřekne, takže je to pořád zajímavé.‘

 
 
„Stav probuzení bych popsal tak, že jelikož nemám žádné vědomí sebe sama, nemám žádný majetek, právo ani nárok. Nic neberu jako samozřejmost. Nic není moje; všechno mám půjčené a všechno musím vrátit. Moje tělo není moje tělo, můj život není můj život. Nic nechci a nic nepostrádám. Jsem svobodný. Můj běžný bdělý stav se pohybuje od veselé rozjitřenosti až po téměř trapnou závrať potěšení. Můžu na chvilku spočinout ve hře, ve filmu nebo v konverzaci, ale střed, do kterého se vždy vrátím, sestává z údivu, vděčnosti a velké radosti. To je čistý a přirozený stav probuzené perspektivy.

Srovnejme si to s neprobuzeným vědomím: Člověk žije v neustálém stavu chtění a boje, aby to získal. Věční padouši ‚lpění‘ a ‚touha‘ nejsou problémy, jsou to symptomy skryté nemoci, která nás nutí žít v rozporu s přirozeným stavem věcí. Trávíme životy marnou snahou zamést zpátky příliv, abychom mohli stavět své maličké ego hrady z písku, které mohou přežít jedině tehdy, pokud je stavíme pořád a pořád dokola. V této scéně nám všechny přirozené živly připadají špatné a věnujeme své životy a veškerou energii boji proti nim.

(…)

Proces probuzení může být vnímán jako přechod mezi těmito dvěma póly; jako cesta ze strachu a vytváření, že ‚něco je špatně‘, k vděčnosti a vnímavému přijetí.“

 

 

McKENNA, Jed. Spiritually Incorrect Enlightenment

McKENNA, Jed. Spiritually Incorrect Enlightenment
„Jedna z nejzvláštnějších věcí, kterou s sebou nese stav probuzení, je, že nic nechci. Nezbyly mi už žádné výzvy a nemůžu si jen tak nějakou vytvořit. Můžu napsat tuhle knížku a možná dál kafrat o probuzení, ale faktem zůstává, že nemám co na práci. Líbí se mi být naživu, ale vlastně během toho nemám co dělat. Líbí se mi sedět a být, líbí se mi oceňovat kreativní úspěchy lidstva, zejména ty, ve kterých se snaží přijít na to, co se děje, ale oceňování je dost plochá zábava. Nestěžuju si, jen vyjadřuju něco o tomhle stavu, čeho si většina lidí nejspíš není vědoma. Jsem spokojený, a spokojenost se přeceňuje. Nemám žádný rámec, v němž by něco bylo lepší než něco jiného, takže na ničem, co dělám, nezáleží. Nemám žádné ambice, kam směřovat, kým být nebo kým se stát. Nepotřebuji se od ničeho rozptýlit ani se o ničem přesvědčovat. Není nic, co by bylo jinak, než si myslím, že má být, a je mi jedno, jak mě vidí ostatní. Nemám nic, co by mě vedlo, kromě mého vlastního pohodlí nebo nepohodlí.“

 
 
„Šílenství je jen hra čísel. Jakmile to dělá dost lidí, už to není šílené.“

 
 
„Kdykoli se podíváte na skupinu lidí, jakoukoli, můžete je seřadit na škále podle toho, jak moc je každý z nich pohlcený svým egem. Na jedné straně spektra jsou lidé, kteří se naprosto identifikují se svým falešným já, a na druhé straně ti, kteří své ego nosí neosobně, jako vytahaný oděv. Stupeň pohlcenosti egem je jediné pravé měřítko lidského věku.“

 
 
„Naším přirozeným stavem je hravost, nevinnost, bezelstnost, neomezenost ducha, pevné zdraví a vnitřní světlo, přirozené sebevědomí a jasný pocit toho, co je správné, klid, laskavost, smysl pro humor, rovnováha, osvobození od zlomyslnosti a malichernosti, absence strachu, štědrost a prostupující pocit vděčnosti. Kreativita. Propojenost. Správnost. Tohle je čistý a zákonitý stav lidské bytosti, a aby ho mohl člověk dosáhnout, musí nechat zemřít ego, aby se mohl probudit jako duch. Životní energii, dosud mrhanou na ego, pak lze namířit na vyšší účely a potenciály života ve velkolepém zábavním parku duality.“

 
 
„Svým způsobem je život velký úžasný sen. Koukám na tebe, ale ve skutečnosti o tobě vůbec nic nevím – tohle je sen, snový svět – není v tom žádná skutečnost. Ty vtiskáváš věcem jejich skutečnost – ne jen objektům, ale i pocitům a zážitkům – a myslíš si, že jsou opravdové. Když si je nepřeložíš do termínů svých nahromaděných znalostí, nic neznamenají; nevíš, co to ve skutečnosti je.
Pro tvé ‚já‘ neexistuje žádná přítomnost; existuje pouze minulost, která se snaží projektovat do budoucnosti. Můžeš přemýšlet o minulosti, přítomnosti a budoucnosti, ale není žádná budoucnost a není žádná přítomnost; je pouze minulost. Tvoje budoucnost je jenom projekce tvé minulosti. Pokud existuje přítomnost, nemůžeš ji nikdy zakusit, protože prožíváš jenom svoje znalosti o přítomnosti, a tyto znalosti jsou minulost. Takže jaký je smysl v tom snažit se prožívat onen okamžik, kterému říkáme ‚teď‘? Teď nemůžeš nikdy prožívat; cokoli prožíváš, není to teď. ‚Teď‘ je něco, co se nemůže nikdy stát součástí tvé vědomé existence a co nemůžeš nikdy vyjádřit. Nenervuj se s ‚teď‘. Teď neexistuje jinak než jako koncept.“

 
 
„Jsi střed vesmíru; svého vesmíru. Je celý tvůj a jsi v něm úplně sám. Cokoli, co ti říká něco jiného, je víra. A žádná víra není pravda.“

 
 
„Racionální deprese není defekt nebo nemoc, je to naprosto odpovídající reakce na situaci, ve které se nacházíme. Nemáme žádnou budoucnost, žádnou podstatu a žádný význam; tak proč nebýt v depresi?

Deprese je strach, ze kterého odstraníte naději. Hlásí se o slovo, když zjistíme, že něco, co jsme si mysleli, že může být naše, naše nikdy nebude. Neštěstí je, když se bojíme, že něco nebudeme mít. Deprese je, když si uvědomíme, že to nikdy nebudeme mít. Svoboda je, když si uvědomíme, že nic není naše a nic nemůže být naše, takže zároveň všechno je naše.“

 
 

Julie procházející procesem probouzení:

 
 
„Dívám se na tkaninu, tapisérii sebe samé. Ta tkanina jsem já, ale nejsem její tkadlec. Když se na ni dívám jako na celek, zdá se, že mě reprezentuje, ale když se na ni podívám opravdu zblízka a vidím, z čeho doopravdy je, a rozliším její jednotlivé vzory, miliony vláken, pak ‚já‘ zmizím a zůstane jen nahodilá slátanina vzpomínek a emocí. A to jsem. To je vše, co jsem.“

 
 
„Názory! Ježiši, kde jsem vzala všechny ty idiotský názory? Nosila jsem je, jako když malá holka nosí mámin make-up a bižuterii. ‚Koukni na mě! Mám ojedinělý názor! Koukej na můj úžasný názor! Myslím si tohle a myslím si tamto. Koukej, jak jsem speciální! Budu obdivovat tvůj, když budeš obdivovat můj!‘

 

 

McKENNA, Jed. Spiritual Warfare

McKENNA, Jed. Spiritual Warfare
„Skrze bezvýhradné vzdání se jsem ovládl vesmír. Uvolněním kontroly mám naprostou kontrolu. Ovládáním ničeho ovládám všechno. Pouze převzetím kontroly můžu ztratit kontrolu.

Nepamatuji si, co to znamená pracovat, lopotit se, dělat něco nepříjemného. Nerozlišuju mezi prací a ne-prací, dnem v týdnu a víkendem. Neberu si volno a nejezdím na dovolené. V průměru nejspíš strávím tak čtyři hodiny denně prací, ale nevnímám to jako práci o nic víc než vnímám procházku se psem jako hru nebo nákup potravin jako domácí práci. Myšlenka, že dělám něco, co se mi nechce, mi připadá přímo absurdní. Když něco potřebuje být uděláno, přijde čas, kdy budu cítit, že to mám udělat. Když ten čas nepřijde, nebude to uděláno a nebylo to potřeba. Nemám žádný rozvrh ani termíny. Nemám žádný pojem o povinnosti, závazku nebo odpovědnosti. Nemám žádné vazby.

Pro Lisu byl ovšem tohle život; harmonogramy, povinnosti a odpovědnost; nekonečné točení talířů. Po celý její dospělý život to bylo, co dělala. Zoufale udržovala tucet roztočených talířů balancujících na tyčkách, pobíhajíc sem a tam v ustavičné panice, vyděšená, že by mohl jeden spadnout a rozbít se. Každý rok přidávala ještě víc talířů, předvádějíc tenhle šílený děsivý tanec, ne po čtyři nebo pět minut, ale každou bdělou minutu každého dne po celé roky bez konce na dohled, až…

Až prostě přestala.

Což je to, co nakonec udělala. Uvízla mezi dvěma nemyslitelnými věcmi – dál točit talíři a přestat s nimi točit – ale pomalu, během tří let, se jedna z nemyslitelných věcí stala méně nemyslitelnou, a tak ji udělala. Přestala. A všechny talíře spadly a udělaly ohromný svinčík. A teď je tady a snaží se zjistit, co – pokud vůbec něco – přežilo takovou zradu. Bylo to točení talíři to, co byla? Nebo jen něco, co dělala? Už jsou to dva měsíce a pořád neví.“

 
 
„Nejsi nic než vědomí. Cokoli, co ti říká něco víc než to, je jen nahromaděný škraloup emoční energie, který kolem tebe ztvrdl jako skořápka. Všechen opravdový růst a vývoj spočívá v první řadě v odsekání téhle skořápky. Ego nás vysílá učit se, stávat se něčím víc a přidávat k tomu, co už jsme, ale všechno, co toužíme najít, leží v opačném směru; v odnaučování, vzdávání se, redukování. Myslíme si, že cílem je stát se někým, ale vesmír může být náš, jedině když se staneme nikým.“

 
 
‚Nenabádám tě k tomu, aby sis přestala myslet, že jsi člověk na Zemi, jen abys zpochybnila svou víru, že jsi.‘

‚A rozdíl je–‘

‚Víra. Je to o víře. Všechny víry slouží jako sebelimitace a všechny jsou falešné.‘

‚Ale když nejsem člověk na planetě Zemi, tak co jsem?‘

‚To se ptáš mě?‘

‚Eh, ano.‘

‚No, pro mě jsi vedlejší postava v mém dramatickém snu. Polosouvislý energetický vzor, který se na okamžik míhá na jevišti mojí pozornosti. Herec, jehož načasované zjevení přesně zapadá do řádu věcí.‘

‚Óó,‘ zaculí se. ‚Vsadím se, že tohle říkáš každé.‘

 
 
„Nikdo nemá ani tušení, do jaké míry byl tvarován lidmi a podmínkami svého prostředí, dokud se nerozhodne se z něj vyprostit. A to teď dělá Lisa, vyprošťuje se. Příliš se to neliší od toho, když máte dítě. Akorát osoba, kterou tlačíte na svět, jste vy.“

 
 
„Všichni jsme na děravé lodi na nekonečném moři. Nikdo z nás není lepší nebo horší. Nikdo není výš nebo níž, napřed nebo pozadu; všichni jsme na stejné zatracené lodi se stejným zatraceným výhledem. Bouře zuří a čas běží. Nevíme, kde jsme – ani kdo, co, proč, kdy a jak, když na to přijde – a každý, kdo říká něco jiného, kecá. A tahle loď je plná kecalů. Rádi to podávají tak, že jsme na téhle lodi všichni spolu, ale musíte pochopit, že jsme tady každý sám. Černá obloha a černá voda všude kolem a to nejpodobnější pevné zemi je tahle kocábka, která zatejká jako rezavej kýbl. Může jít ke dnu za padesát let nebo za padesát minut, nikdo neví kdy, ale půjde a to je fakt.“

 
 
„Jsou dva druhy porozumění. Porozumění úspěchu a porozumění životu. Porozumění úspěchu znamená následovat stádo. Porozumění životu znamená následovat smysl a fakta a svou vlastní hlavu a srdce, ať už vedou kamkoli. Porozumění životu je úplně jiný přístup, kterému jsem dal přednost. Ukázalo mi, jak moc se tyhle dvě cesty rozcházejí a jak můžu ujít méně, a urazit víc.“

 
 
„Dívám se na životy lidí a nikdy mě nepřestane ohromovat, jak mrhají jediným skutečným bohatstvím, které mají, i přesto, že nevědí, kdy dojde, jen že dojde. Zahazují minuty, hodiny a dny jako žhavé uhlíky. Co jiného znamená spát než takhle bezmyšlenkovitě zahazovat své životy? Co může být jasnějším příznakem zatmění? Každá minuta, kterou strávíme nevšímajíce si ceny oné minuty, je minutou v nevědomí. Tohle není nějaký blábol o tom, jak máme být v přítomném okamžiku. Tohle je to, co znamená být vzhůru.“

 
 
‚Přestaneš vlévat svou životní energii do definování sebe sama jako oddělené bytosti a dovolíš si stát se nedefinovanou. Odteď všechna energie, kterou jsi mrhala na vytváření a udržování své oddělené egoistické identity může být nasměrována k novým a daleko zajímavějším účelům. Úplně novému způsobu bytí, vědění a vnímání. Úplně novému způsobu chtění a dostávání, dělání a nedělání, interakce s vesmírem.‘

Zavrtí podrážděně hlavou.

‚A to že nejsou kouzla?‘

‚A nebo… jsou všechno kouzla. Jak to vezmeš. Snový stav je magické místo a my jsme jeho součástí. My jsme to. Nejsme nebozí squatteři ani vetřelci ani nezvaní hosti, jak si zpravidla myslíme.‘

 
 
Ukázal jsem na knihu na stole před námi.

‚Četls 1984?‘

‚Jo. Na střední.‘

‚Moc jsem si ji užil. Orwellův původní název byl Poslední člověk v Evropě, ale nakladatel ho požádal, aby ho změnil. Změnil ho na 1984, evidentně. Myslím, že ho měl jen zkrátit. Na Poslední člověk. Vzpomínáš si na Newspeak?‘

‚Jo,‘ povídá, ‚seřezávali jazyk. Vydávali nové verze slovníků s pořád méně a méně slovy.‘

‚Jednička s hvězdičkou,‘ chválím ho. ‚Pamatuješ si proč?‘

‚Důvod Newspeaku? Mm, ne, nevzpomínám si na nějaký konkrétní důvod kromě obecné kontroly a útlaku.‘

‚Odstraňovali koncepty,‘ říkám. ‚Nebrali lidem jen svobodu, brali jim i představu svobody. Nakonec i samotná představa svobody bude nemyslitelná, protože pro ni nebude slovo.‘

Vypadá zmateně.

‚Co tím chceš říct? Že se řítíme do nějaké formy duchovní totality?‘

‚Vůbec ne. To bychom viděli. Jako blížící se velký černý mrak. Co říkám, je, že už je tady. Vláda Velkého bratra je tak pevně nastolena, že v myslích lidí neexistuje žádná alternativa. Samotný koncept svobody byl tak důkladně odstraněn, že je v našem kolektivním světovém pohledu nemyslitelný. Doslova. Není tu žádná možnost vyvíjet se v praxi směrem ke svobodě, protože pro to neexistuje teorie. Není tu žádná vzpoura, žádná rebelie. Je tu možná pár skupinek spiklenců, ale nic, co by stálo za řeč. Není tu žádný zájem o svobodu; všechen byl bezpečně přesměrován do neohrožujících, ego uspokojujících kolejí: kariéra a rodina, náboženství a spiritualita, koníčky a závislosti. Svoboda byla efektivně vymazána z existence. Její samotná idea už neexistuje. Game over.‘

‚To zní dost pochmurně.‘

‚Je 1984. Teď. A nejspíš napořád. Skutečné poselství, které si můžeme vzít z Orwellovy knihy, nemá nic společného s něčím tak triviálním, jako je politický útlak nebo porušování osobnostních práv. Má to co dělat se zmenšením lidské rozlišovací schopnosti a zúžením našeho zorného pole, klapkami na oči, které nám znemožní vidět alternativy, takže neznáme nic jiného než se pomalu bezúčelně ploužit do hrobu. 1984 není dystopie, je to přítomná skutečnost.‘

 
 
„Žádné pochopení nic neznamená, dokud ho nepřevedu do akce; do změny, skutečného pokroku. Jinak je to jen další taktika vyhýbání se.“

 
 
„Ve skutečném pokroku nejsou žádné otázky a odpovědi, žádné znalosti a učení, jen jít, nebo nejít. Dovnitř.“

 
 
„Pokud potřebuju něčí respekt, nemám svůj vlastní.“

 
 
„Nejlepší lekce, jak fungovat ve vesmíru, dostanete z malých každodenních příhod, příhod hladkého fungování bez námahy, dělání méně a dosahování více, lehkosti, pohody a neochvějné důvěry. Když se zdá, že je něco špatně, je to jenom součástí vyššího dobře. Jím, když mám hlad, spím, když jsem unavený, jdu na procházku, když se mi chce, klimbám, pracuju, zdřímnu si, čtu si, když chci. Nikdy nedělám nic, co se mi nechce a nic nezůstává neuděláno. Když si myslím, že bych měl něco udělat, udělám to. Kdybych si vyvinul autentickou touhu, řekněme, zlézt Mount Everest, prostředky, jak toho docílit, by se přede mnou rozevřely v pravý čas a bez námahy. Kdybych si vyvinul neautentickou touhu zlézt Everest, rychle bych to rozpoznal a nechal bych ji jít.

Kdybych to takhle měl jen já, kdybych byl něčím speciální, bylo by zbytečné o tom mluvit, ale tohle není o mně, je to o všech. Je to to, kdo a co jsme ve snovém stavu. Je to, jak se věci ve skutečnosti dějí nebo jak se můžou dít, když otevřeme oči a začneme se podílet.“

 
 
„Lidi jsou chuchvalce prachu. Kousíčky nečistot a pavučin, které se usazují ve stínech a tmavých rozích, držené pohromadě a přitahované k sobě strachem.“

 
 
„Představte si muže, který přišel o místo a propadl beznaději, protože se identifikoval se svou prací do takové míry, že ztráta práce znamená ztrátu sebe sama a ztrátu mužství. Představte si ženu, která prochází stejnou krizí identity kvůli rozvodu, provázenému stejnou ztrátou její primární definice totožnosti. Představte si rodiče, jejichž život ztratil všechen smysl, protože přišli o dítě. Nebo někoho, kdo ztratil veškerou naději a radost kvůli špatné zprávě od lékaře. Ztráty jako tyto v nás mohou vyvolat pocit, že jsme přišli o své jádro. Můžeme mít pocit, že se z nich nikdy nevzpamatujeme. A možná nevzpamatujeme.

Pokud věříme ve svět mimo nás, vnímáme zisk zpravidla jako něco dobrého a ztrátu jako špatnou. Když přestaneme věřit ve svět vně nás, je to naopak. Zisk se stává špatným a ztráta dobrou. Nic, co můžeme ztratit, nebylo nikdy naše. Jediné, co kdy můžeme ztratit, je iluze.“

 

 

McKENNA, Jed. Jed McKenna’s Theory of Everything

McKENNA, Jed. Jed McKenna’s Theory of Everything
–‚Tohle MUSÍ být skutečnost. Vypadá tak… skutečně.‘
–‚Ve srovnání s čím?‘
–‚Co?‘
–‚Ve srovnání s čím?‘

 

 

McKENNA, Jed. Play

McKENNA, Jed. Play
„A do hajzlu, to je vzdání se! To je to, co říkal. Vzdání se. Osvobození od naděje, osvobození od touhy, osvobození od očekávání. Nemůžu umřít, pokud už jsem mrtvá.“

 
 
„Jsem šílená? To by mě zajímalo. Vím, že nejsem, ale to neznamená, že nejsem. A jestli jo, je to vpoho… vlastně je to v něčem povzbudivý. Můžu se zachumlat do svého šílenství jako do teplý deky.“

 

 

McKENNA, Jed. Dreamstate: A Conspiracy Theory

McKENNA, Jed. Dreamstate: A Conspiracy Theory
„Ptáš se: ‚Kdo jsem?‘ a odpověď je: ‚Všechno kolem tebe. Neustále.‘ Opravdoví mudrci to říkají už po milénia a je to pravda: Tat tvam asi. Všechno jsi to ty.

 
 
‚Zavři oči.‘

‚Dobře.‘

‚Představ si šťastné lidi.‘

‚Ano.‘

‚Co dělají?‘

‚Nic,‘ říká. ‚Tak… posedávají.‘

‚Chceš o nich natočit film?‘

‚To… nejde,‘ odpovídá. ‚Nic se tam neděje.‘

‚Přesně tak. Jsou spokojení. Nejsou nuceni k tomu cokoli změnit, napravit nebo vytvořit. Bez nespokojenosti není žádné drama a konflikt. Režisér zakřičí: ‚Akce!‘, a nic se nestane. Pokud chceš, aby byli zajímaví, musíš shodit na jejich štěstí atomovou pumu, přimět je vstát a něco dělat, jako to udělal Bůh Kenovi a Barbie. Potom může být nesoustředěná emocionální energie na něco zaměřená a příběh může začít. Může být hezké být šťastný, ale není to zábavné. Tvůrci a ničitelé jsou pološílení – nebo víc – a je to šílenství, co pohání změnu a vytváří realitu.‘

 
 
„Sedíš v přeplněném letadle, které letí kdovíkam a přistane kdovíkdy, z důvodů, které nikdo neví. Můžeš si číst časáky, zůstat připoutaný, baštit svoje plastové jídlo a být malý hodný pasažér, nebo můžeš vrátit svoje sedadlo do vzpřímené polohy, odpojit se z palubního filmu a začít řešit záhady, které tě obklopují a definují. Přesednout si z uličky s nulovým výhledem k okýnku s nekonečným výhledem, odkud můžeš pochopit a docenit širší rozměry svojí situace a zpochybnit svá omezení. Což může vést až k tomu, že vykopneš nouzový východ a přesedláš z trajektorie ‚bojím se pravdy‘ do volného pádu ‚do prdele se lží‘. Proč ne, když cíl zůstává stejný tak nebo tak, a takhle k němu aspoň doputuješ po svém? To je to, co svede myšlení. Ale jedna dobrá rada: když začneš myslet, přestaň mluvit. Asi uhodneš, jak oblíbení jsou ti, kdo zapalují oheň a vykopávají dveře v přeplněných letadlech.“

 
 
 
 

Pokud k vám Jedova slova nějakým způsobem promlouvají, určitě nevynechejte tyhle 3 delší a pro mě nejzásadnější úryvky vůbec, které jsem prostě musel přeložit celé:
 
Žádné já je pravé já
Chcete, co chcete?
Wilsone!

 
 
 
 
Knižní a-ha! momenty 2016. Část 1. >>
Knižní a-ha! momenty 2016. Část 3. >>
 
22 a-ha! citátů za 2016 >>
 

  • Ondřej Novák

    Když něco potřebuje být uděláno, přijde čas, kdy budu cítit, že to mám udělat. Když ten čas nepřijde, nebude to uděláno a nebylo to potřeba. AKA babičkovské „Co bude, bude“ :)