Jsme v Matrixu, který dělá MJMJMJMJMJMJ aneb moje zkušenost s 5-MeO-DMT z žáby Bufo Alvarius

Zítra začíná v Praze Mezinárodní transpersonální konference, dostaveníčko předních badatelů v oblasti vědomí. Do České republiky se sjíždějí psychologové, psychiatři, kybernetici, neošamani… A Češi se sjíždějí s nimi.

Já se včera nachomýtl na trávník, kde se podávalo nejsilnějších známé přírodní psychedelikum: 5-MeO-DMT z americké žáby Bufo Alvarius.

Rád bych se omluvil všem, kterým následující řádky přijdou jako z jiného světa. Jsou.

Ale musí to ven. A musím říct, že jsem nikdy nezažil větší dobrodružství při snaze pochytat svoje prožitky a myšlenky do slov než při psaní tohohle textu.

 

Ve vteřině bystrozraký

 
Pomaličku natahuju dým ze skleněné trubičky. Nemá to vyloženě chuť, spíš cítím teplotu.

Ještě během nádechu svět náhle zostří. Jako bych se celý život díval v rozlišení 480p a najednou někdo přepl na 1080. Vidím naprosto ostře do všech vzdáleností. Popředí, střed i pozadí jsou ostré ZÁROVEŇ. Jakoby čočka nepotřebovala akomodovat. Vnímám každý detail. Jsem neuvěřitelně citlivý k výrazům lidí ve tvářích. Vidím tak 3× ostřeji než s brýlemi. A to jsem si je předtím odložil.

 

Peklo vs. ráj

 
Okamžitě cítím, jak to na mě jde. Neskutečně prudký nástup.

Volají na mě: „Tahej! Tahej! Víc víc! Ještě! Nadechni se vzduchu.“

Cítím, jak se blížím bodu maximálního nádechu, kdy už to víc nepůjde. Ještě se snažím škubavě potahovat. Moje nádechy mají mnohonásobnou ozvěnu. Kdesi, možná v hlavě, možná venku. Ozvěny se vizuálně hromadí jako ovály a vytvářejí tunel, do kterého se propadám. Začínám hodnotit, že jsem se možná nenadechl dost. Cítím, jako by někdo natahoval prak, který mě za chvilku vystřelí. Najednou mám úplně jasný pocit – a zřetelně cítím, že to vědí i všichni okolo a povzbuzují mě, abych se rozhodl dobře – že v tomhle bodě si určíš, jestli bude trip skvělý, nebo peklo. Že se pro to musíš TEĎ rozhodnout, protože za chvilku přijde odraz. A ty si TEĎ určíš, jestli do ráje a euforie, nebo k démonům a do vyzvracení z podoby. Že záleží na tom, jak se rozhodneš. Že si musíš být svým rozhodnutím jistý. Že ses skutečně úplně nejhlouběji v sobě rozhodl: „Chci to mít hezký. Zasloužím si to mít hezký.“ Nadechnu se s tím, že tomu chci věřit, ale sotva nádech dokončím, už tomu nevěřím. A takhle mnohokrát za sebou. Začínám vnitřně panikařit. S posledními už totálně mělkými nádechy si říkám: „A do hajzlu. Já… já… poletím dolů. Protože si nevěřím, že poletím nahoru.“ Cítím, jak se to posledními pár nádechy snažím převrátit na pozitivní stranu, ale jak jenom klamu sám sebe. Že už to ani nejsou opravdové nádechy. Začínám vnitřně naříkat, že jsem si právě koupil lístek do pekla. Pak úplně na poslední chvíli těsně před odpalem potom, co už jsem prakticky rezignoval a smířil se s hrůzostrašným tripem, si řeknu: „Ty vole. Tak snad to CHCEŠ mít HEZKÝ, ne? A BUDEŠ! PROBOHA!“ Uvěřím tomu. Letím.

 

Prožitek bytí v tónu MJMJMJMJMJMJ

 
A zase ten neuvěřitelný stav, intenzitou srovnatelný jen s první Ayahuascou. „Vítej zpátky.“ Nevšímám si tolik vizuálů jako na liáně, ale znovu mám ten intenzivní pocit vědomí vlastního vědomí, existence, samotného bytí. Co to znamená BÝT. Cítím to v pěstech. Prožívám bytí. Fyzicky zažívám to, že JSEM. Otevírá se mi z toho pusa a zatínají pěsti. Je to pravděpodobně nejsilnější pocit, jaký jsem kdy prožil, ale zároveň ho nedovedu nikdy nikomu popsat slovy. To je TO něco, o čem se nedá mluvit. A co se bojím, že máme všichni společné a nedovedeme si to předat.

A součástí toho je pocit nekonečného motance, smyčky, ve které se moje vědomí nachází ve skutečnosti. A dělá to zvuk. Konstantní zvuk, pro který není v češtině hláska a nevím jestli v nějakém jazyce je. Je to něco mezi m a j. Střed mezi m a j. MJMJMJMJMJMJ, ale spojitě. A tahle hláska se nekonečně ozývá. Jakoby neustále klesá, ale nikdy neklesne. Nevím, kde moje vědomí je. Odkud každý den sleduju to, čemu říkám skutečnost. V nějakém generátoru. V Matrixu. A to, čemu říkám realita, si moje vědomí jen promítá. Není to doopravdy. Je to simulace. Nevím, jestli digitální nebo organická. Nebo boží, na úrovni, kterou nedovedeme pochopit. Ale nějak tu vězím a mezi jinými se tu odehrává můj život. A nebo možná jenom můj. Protože není jasné, kde končím. Celý můj svět jsem já. A já nevím, proč se to děje. Jestli je existence vězení, kde jsem za trest. Nebo je to lunapark, aby si vědomí mohlo zažít, cokoli chce. Je to nepopsatelně intenzivní pocit. Je v něm neuvěřitelná pokora a údiv, ale i marnost a strach. Pocit, že jsem navěky zacyklený v existenci. A nevím, s jakým úmyslem. Jestli dobrým, nebo zlým. Jestli jsem tu proto, abych se radoval, nebo abych trpěl.

A asi se mám rozhodnout sám. Protože potom můj vesmír takový bude.

 

Všechno je pod kontrolou. Nic není pod kontrolou

 
Najednou cítím obrovskou úlevu. Vnímám, že jsem zpátky a válím se po trávě. Sahám si na tvář a mám hmatový vjem, jako by ani tvář, ani ruka nebyly moje. Cítím, že život je úplně bezpracný. Že se děje úplně sám. Že ať udělám, nebo neudělám cokoli, stejně pojede pořád dál tak, jak má. Že nemusím dělat to, co nechci. Jestli se sedřu z kůže, nebo si hodím nohy na stůl – je úplně jedno. Že nejsem hybatel. Že jsem jenom figurka. A figurka se nemusí snažit. Musí sebou jenom nechat táhnout. Válím se po zemi, ale nedělám to já. To mnou je pohybováno. Uvědomím si, že nemám svobodnou vůli.

 

Zpátky

 
Šaman mi lije do pusy vodu. Slyším, jak se mi z plic dere můj hlas. Slyším, jak říkám, že nemůžu pít. Má ruku na mé hrudi. Střílí mi do nosu jakýsi tabák, který mi má pomoct vrátit se zpátky.

Jsem zpátky. Ale jsem pořád vyjukaný. Nemám ponětí, jak dlouho to trvalo. Čas tam neexistuje. Pokládám svou dlaň na hřbet šamanovy ruky. To mě uzemňuje.

Sedám si. Do krku se dere hořká pachuť. I když ne tak trpká jako Ayahuasca. Nechávají mě o samotě, abych se vyzvracel. Nic jsem nejedl. Zvracím opakovaně jen trošky žluté tekutiny a sliny.

Sedím. Vzpamatovávám se. Jsem nemluvný. Třesou se mi nohy.

Dívám se sám na sebe natočeného na mobil. Video trvá asi 20 minut. Pár vteřin po nádechu mě v něm šaman ukládá na trávník. Chvílemi jsem klidný. Chvílemi poulím oči, kopu nohama a jde mi pěna od pusy. Není to úplně do Neváhej a toč!

 

Beseda „Kdo jsem tady a teď“

 
Sotva dozvracím, odjíždím tramvají vyprávět shodou náhod? na besedu, kam přišli lidi, aby zjistili, co jsou. Nikdo z nich to neví. Ani já. Všichni si to navzájem přiznáme. Jak přiléhavý puzzlík do dnešního dne.

 

Zacyklená noc

 
Ležím v posteli. Čím déle se mi v mysli převaluje myšlenka neustálého zacyklení v existenci, tím méně vnímám smrt jako něco špatného. Možná je víc děsivé to, že jsme zaseknutí v nekonečném teď, než to, že jednou umřeme a odpočineme si. Poprvé v životě vlastně chci, aby smrt existovala.

Nemůžu spát.

Uvědomuju si, že celá existence se děje jen proto, aby se děla. A nic není v sázce. Není co získat, není co ztratit. Děláme tu jenom jedinou věc: prožíváme TEĎ.

 

V čem chceš žít?

 
Ptám se sám sebe, zda klíčovou volbu mezi nádherou a utrpením, která se mi na začátku bez zjevného důvodu objevila v hlavě, není potřeba učinit i v životě. A uvědomuju si, co mi nakonec pomohlo vybrat si to hezké: ochromující strach z nedozírných hloubek zlého, které jsem si myslel, že mi hrozí. Bál jsem se, že navštívím ty nejstrašnější noční můry. Z vlastního rozhodnutí!

„Ty bláho, přece nejsi TAKOVEJ magor, aby sis vybral utrpení?!“

Byl jsem z toho tak podělanej, že jsem si řekl: „Ne. To ne. To prostě nemůžeš dovolit. To nechceš. To nechceš!“

A přitom… co si vybírám v životě? V tom jediném, co mám? Radost, nebo utrpení? Tady jakoby obranný mechanismus, který mě vytáhl z bad tripu, selhává. Proč? Protože utrpení v životě není neznámé. Naopak. Jsem v něm jako doma.

Co když mám strach vybrat si v životě štěstí, protože ho vlastně neznám? Co když si život v blaženosti nedovedu představit, a proto mě děsí a je mi zapovězený?

 

Neskutečná skutečnost

 
Je druhý den ráno. Nezamhouřil jsem oka. Dopisuju tenhle text. Cítím, že ještě nejsem úplně zpátky. Běhá mi mráz po zádech, když si najednou uvědomím, že vlastně nedokážu posoudit, jestli to byl dobrý nebo špatný trip. V tom, co se dělo – v tom, co se děje – jakoby najednou dichotomie dobrý × špatný pozbývala smyslu. Prostě se to děje.

Doufám, že během několika pár hodin nebo dnů začnu znovu věřit na skutečnost. Čistě z pragmatických důvodu. Abych se nezbláznil. A abych v ní mohl fungovat.

Už jen to slovo.

Skutečnost.

Co to je?

Řekněte mi to.

 

Časová škatulata

 
V neděli večer odjíždíme z Transpersonální konference. Poprvé se dívám na video důkladně. Zjišťuju, že můj zápas mezi dobrým a špatným je v něm zřetelně slyšet, jen… se v něm neodehrává na začátku hned po vdechnutí, jako jsem to prožíval já. Ale na videu je naopak na konci. Teprve po 15 minutách válení po trávě. Jsem v úžasu. Jak je to možné? Že bych opustil tělo a ono si proto svoji etudu mohlo odbýt, až když jsem byl zpátky? Nebo se tam čas úplně zamíchal?

 

Nikdy jsem nebyl tak daleko

 
Jsme Bůh.

Je jenom teď.

A všechno seš ty.

Buď láska.

Happy birthday.

 
 
 
International Transpersonal Conference 2017. 28. 9. – 1. 10. v Praze
 

 

Nevyžádané návraty

 
Ještě 5 dnů po zážitku mě každou noc před svítáním budí nával energie po celém těle, který mi dává najevo, že žiju v iluzi, kterou si vytvářím já sám, a jen se děju. Mívám z té síly strach. Mám z ní dojem, že je inteligentní. Naposledy jsem si řekl, že už se nebudu bát. A že až přijde, skočím přímo do ní. Nechám se jí zaplavit a nebudu ji soudit. Půjdu jí naproti skrze namixované zvuky od našeho šamana, které umějí vyvolat flashback. Sluchátka, volume doprava.

Takhle to zní TAM.

Zase si mě to vzalo. Vlny energie po celém těle. Neuvěřitelná síla. Je potřeba to zhluboka rozdýchávat. Zvláštní kosmický orgasmus. Blažený nebo děsivý, to záleží jen na vás. Ruce se mi stočily zápěstím k tělu do křečovitých pařátů. Až deset minut potom, co písnička odezněla, jsem je mohl narovnat.

 

Očistný proces

 
Integrace je náročná. Kolem čtvrté hodiny ranní mě pravidelně probouzí ona inteligence a zpochybňuje tuto realitu. Volám organizátorovi události. Uklidňuje mě, že je to proces, jaký má být. Duševní léčení. Je potřeba se tomu poddat, důvěřovat. Ego se bojí zemřít. Nemám to blokovat. Může to trvat až měsíc. Tím déle, čím víc člověk vzdoruje. Na konci mi to do sebe prý zapadne.

 

Život je stav chtění, který umožňuje hru. Smrt je stav nechtění, který umožňuje odpočinek

 
Čtrnáctá noc po halucinogenní žábě.

Ten pocit, který mě v noci stále navštěvuje a který můžete ve vyhrocené verzi zažít na psychedelickém tripu, dnes poprvé nepřišel jako prožitek, ale víc jako koncept, který se tváří, že se možná nechá lapit do slov. Nutí mě to hned vstát a pochytat ho. Ale už jak to píšu, cítím, že to píšu jen pro ty, kdo to taky zažili. A ostatním nezbyde, než si to vyložit po svém.

Přijde k vám stav vědomí, který je na jednu stranu klidem, ale na druhou stranu vám z něj vstávají na těle všechny chlupy.

Říká vám (ale nikoli slovy, ale tak, že to VÍTE, že to CÍTÍTE): „Celý tvůj svět je jen iluze. Žádná činnost nemá jiný smysl než tu činnost samu. (Dělat něco ABY, zní najednou jako čiré šílenství.) Podstatou života je neklid. Jsi odsouzený se tu s ostatními věčně dokola a dokola cyklit v nekonečném teď a jsi odsouzen u toho CÍTIT.

A ty máš v životě pocit, že jednou prožíváš něco dobrého, jindy něco špatného. Ale i to je klam. Ve skutečnosti existuje jenom jeden jediný pocit a ten nemá žádnou kvalitu. Jenom je.

A ve skutečnosti se všichni točíme právě okolo TOHOHLE zvláštního nepopsatelného pocitu. Možná je to prožívání všech existujících pocitů naráz, a tím ve výsledku žádného. A TO je ve skutečnosti to, o co usilujeme. Ale neuvědomujeme si to. Tohle je nirvána. Jenže je neslučitelná se životem. Protože podstatou života je neklid. Chtění. Trápení. Ne zažívání všech pocitů najednou, ale pouze vybraných, s určitou kvalitou.“

A já si najednou uvědomím, že se mi začíná drolit i poslední dualita – život: dobrý; smrt: špatná. Takhle jsme si to vymysleli my. Ale ve skutečnosti je život stav chtění, který umožňuje hru. A smrt je stav nechtění, který umožňuje odpočinek.

Pokud ovšem smrt existuje. To zatím nevím. Většinou mám z těch stavů pocit, že spíš ne. Že jsme vrženi do věčného života v nekonečném teď. Ale slibuju, že až to zjistím, dám hned vědět ;)

 

Lunapark

 
Kdybyste TEĎ zjistili, že existence je jenom lunapark, kde si můžete zažít COKOLI chcete. A už nikdy nemusíte dělat nic, co nechcete. Co byste dělali? Jak byste se cítili? Nadšeně, nebo vyděšeně? Získal by život smysl, nebo by ho ztratil? Nebo by zůstal… úplně stejný?

 

Odpověď je láska

 
Hlavním motorem člověka je snaha snížit svou ultimátní samotu. Dát ostatním nahlédnout do svého vnitřního světa. VyJÁDŘIT se. A být takový přijat.

A nejspíš proto je jediná možná odpověď láska.

Protože moment, kdy cítíš k ostatním lásku, je momentem, kdy přijímáš sama sebe.

A pak ti dojde, že jediné přijetí, o které jsi celou dobu usiloval, bylo sebepřijetí.

Protože všechno a všichni seš ty.

Přijmi a budeš přijat.

Einstein. Love is the Answer

 

Hra, nebo film?

 
Ten zvláštní noční pocit, kdy tě probudí uvědomění, že tvůj život je jenom výplň existence. Aby se NĚCO dělo.

A ty nevíš, jestli je to hra. Nebo jen film.

Kde jsi prostě jen jedna z postav.

A ani nedokážeš říct, jestli za sebe skutečně jednáš, nebo se jen díváš. Jediný divák vlastního příběhu.

A tak jsi jen plný pokory a úžasu, jak se to může dít tak samo a hladce. A napjatý, co bude dál.

 
 

  • Tomas Valek

    je To strasne zvedavy na to o cem si myslime ze vnimame smysly. je Tomu uplne fuk jestli je to rajska euforie nebo pekelne utrpeni chce to poznat. jestli je to halucinace nebo pomijiva realita Pokud veris tomu, ze to vnimas tak to To bavi. A cim vetsi extrem tim lip Nemame poneti proc ale posila nas To tam a my tam chodime a vracime se a prinasime svedectvi Jsme nastroj
    ukojeni zvedaveho To, zvedaveho jak vopice

    • Potřebuješ se tam vracet?

      • Aitos

        Jeden trans, žádný trans.-)) Tak min. 30-50 aby se jeden zorinetoval v sobě i v této vesmírné gamese…

        • Intago

          přesně tak, jeden zážitek mám za měsíc či dva… Je To takové oživení toho Stavu všech stavů…. Ale už léta nejsou tak silné jako dřív. Používám od počátku hlavně mikrodávky syntetického THC, tak 3-6 nádechů stačí…

    • Aitos

      Myslím, že nejen to, podílíme se prostě na vědomí celku, jsme částí-fragmentem fraktálu Bytí, i jeho celekem zároveň. A pak, cesty tam i nutně zpět procházeli všichni vizionáři a mystici, ať už přirozeně navozené, či s pomocí spojenců z říše rostlin, dnes je pokrok jen v té derivavaci na chemické pilule, ale k duchu máme přístup materialistický, a to je pak jen u výletech za hranice smyslů, ne o sebepoznání… Ale každému podle jeho set&settingu, aneb jak se do lesa volá… A pak, pomůže také domluva s božskou částí nás, tedy s intuicí předem. Metod i kurzů na to je spousta…

  • MissFit

    Wow… wow. Zážitek podobný intenzity jsem (zatím, asi?) osobně neabsolvovala, ale zkouším si to představit. Říkám si, jestli bych to vůbec ustála – na druhou stranu to tzv. utrpení, který přichází v reálným životě, je možná co do dopadu na život jedince daleko horší než tohle jednorázový prohlídnutí za oponu.
    Ale je to síla. Všechna čest za odvahu ;)
    „Co když mám strach vybrat si v životě štěstí, protože ho vlastně neznám? Co když si život v blaženosti nedovedu představit, A PROTO mě děsí a je mi zapovězený?“ – Díky!!

    • Patrik

      Jo, ta věta se mi taky hodně líbila…. (y)

    • Intago

      Vážně je to těžké srovnat tenhle život s tím Nahoře…

      Nám lidem je bohužel život v blaženosti nedostupný… to musíš výš…

  • Pavel Valenta

    Já chápu ten prožitek, ok. Zkušenost praví, že tyhle tripy většinou (nebo málokdy) nabízejí jiné východisko, než to, které by bylo dobře a prakticky uchopitelné v běžném životě. Například, kamarád zkoušel na různých tripech s různýma látkama řešit věci v podnikání. Pod „vlivem“ měl všelijaké vize, nápady, inspirace atd., mysl vyřešila všechny problémy. Ale až přešel účinek, nezbylo z toho v reálu nic. Konec této úvahy, nechť si dosadí každý sám ten svůj.

    • Kamil Marek

      mam opacne zkusenosti,ne teda s touhletou zabickou,ale mnoho jinych a za vse zminim houbicky a predevsim Ayahuascove ritualy a ty me doslova osvobodily pro real a vse je takrikajic easy,za me uzasna implementace prozitku,zazitku,zkusenosti pro real … ale zrejme to chce hlubsi zkusenosti a naucit se pracovat v tehle zmenenych stavech vedomi … prirovnam ke schodum ,vystoupim o dva schody vyse,sic se dostanu v realu nize,ale jen o jeden schod,tudiz neustaly postup nahoru v rozsirovani vedomi a otevirani novych novych dveri,pristup k vedomostem ktere jsou uvnitr nas a pomalu se probouzi … vrele doporucuji film Lucy,tam je to krasne vykresleno ve zrychlenejsi forme ….

    • Intago

      Já mám opačnou zkušenost. Používám zeslabenou a komunikační verzi zážitků, tzv.channeling a nedovedu si představit, že bych ho na něco důležitého nepoužil. Je na to spousta kurzů na webu. Senzibilové a jasnovidci to také používají.

  • Peter Kukuk

    Ja ti uplne rozumiem, moje najintenzivnejsie zazitky boli s ayahuaskou a muchomurkou. A prave ta druha ma dostala na podobne miesta, ako si bol ty. Zaujimave, co si popisal. Presne teraz nad tym premyslam, ze vlastne my si vyberame, aky bude nas zivot. A tiez, ze vlastne niesme pod kontrolou. Jak nas ucia, ze sa musime strasne snazit a makat na sebe. To ti pride teraz asi komicke, co ? :)

  • Jan Urbánek

    Stále přemýšlím proč lidé mají tendenci experimentovat s externími psychedeliky když si je tak snadno a s plnou kontrolou dokáží vytvořit sami bez jakýchkoliv vedlejších účinků a nečekaných překvapení.

    • Karboxilas .

      A jak?

      • Intago

        Ale ano, asi čtvrtina lidí je tak citlivých, že jim stačí jen správně vybraná hudba. Dalším stačí holotropní dýchání… také jde Terapie tmou, flotační tank, bubnování, atd, atd…

      • Kecka Kecková

        Dál se dají pro cestu do těchto sfér „využít“ meditace, různé pohyby a tance, rituály a v neposlední řadě sex.

        • Intago

          Sexem do vyšších sfér? Podle mého to nelze.. Tam ho nemají :-)

          • Kecka Kecková

            Sex při „správném použití“ je dopravní prostředek k těmhle zážitkům, stejně jako třeba žába, meditace, dýchání a spol. Někomu to třeba nefunguje, mně jo.
            Oproti žábě to asi jde dost „po kouskách“ – vždycky se té skládačky odhalí kousek, takže se člověk může „rozstřelit“ a znovu „skládat do nové podoby“ několikrát do týdne, ale zas třeba nedostane naráz takovou nálož jako dostal Jirka a může se adaptovat postupně.
            Pro mě to je sice náročné, ale jsem za tu postupnost ráda. Teď mě napadá, že díky tomu několikrát do týdne (a někdy i do dne) umírám a znovu se rodím, což zní jako slušná průprava na to, aby moje hlava jednou pojala, že ve skutečnosti umírám a rodím se s každým okamžikem, případně vůbec neexistuju. :-)

          • Intago

            zajímavé, a jak to děláš, děláte? A při tom znovuzrozování se dostáváš vždy výš jako jiní mystikové v meditaci? K Dokonalosti, Věčnosti a Nekonečnosti?
            Fakt je, že orgasmus je tomu božskému pocitu trochu podobný…

          • Kecka Kecková

            Jak to dělám? Zajímavá otázka, kterou jsem si nikdy dřív nepoložila. Nejspíš je to kombinace každodenní práce na sobě v různých oblastech života a rozvíjející se schopnosti „nechat se dít“. Dostávám se každým dnem hloubš, dál… tedy asi to, co myslíš slovem „výš“, kterým bych to já osobně nepopsala. A to tedy nejen skrz sex, ale i ty ostatní „metody“, které zmiňuju (a pár dalších). Orgasmus tak, jak jsem ho znala dřív, už dneska vnímám jako úplně nepatrný zlomek toho, co lze při sexu prožít.

          • Intago

            Velmi zajímavé… Ale naprosto nechápu, proč ti vadí slovo výš??
            Copak necítíš Dokonalost, Věčnost a Nekonečnost, což je pro tuto sféru typické??

          • Kecka Kecková

            Neříkám, že mi vadí. Jen říkám, že já bych to tím slovem nepopsala, pro mě výstižné není, ale samozřejmě pro tebe výstižné být může, protože dva lidi prostě tutéž věc nepopíšou stejně – ani tady v tom materiálním životě, tak co teprve u těch neuchopitelných zážitků.
            Já v tom prostě cítím spíš hloubku než výšku (jako bych se dostávala hloubš, k jádru, ne výš ve smyslu někam se vznést), byť ani tahle slova nejsou úplně přiléhavá, ale zvykám si, že úplně přiléhavá na to asi nejsou žádná slova.
            Dokonalost, Věčnost, Nekonečnost – jo, je to zlomeček toho, co cítím. Ale na mě jsou ta slova, tak jak jsi je sem postavil, příliš obecná, abstraktní a vzletná, než že by pro mě ty zážitky popisovala. Pokusím se to tedy trochu popsat tak, aby mi to sedělo „do huby“:
            Cítím, že všechno je dokonalé (a zároveň zoufalé) přesně tak, jak to je. Že nic není náhoda a vše má důvod, ať ho zrovna vidím, nebo nevidím. Že je zbytečné chtít znát důvody všeho, podstatné je to přijímat a žít. Že je úplně zbytečné se zabývat hodnocením toho, jaké to je, protože to prostě je. Že si můžu vybrat, co s tím udělám… a zároveň si to tak úplně vybrat nebo cokoli dělat nemůžu, protože mi všechno tak nějak je vybíráno/děláno.
            Jsem součástí něčeho mnoooohem většího a mým hlavním úkolem je tou součástí být. Čím víc se tomu bráním tím hůř – pro mě i pro celek. Na druhou stranu není třeba spěchat, není třeba se bát, na všechno máme přibližně nekonečno pokusů a celou věčnost.

          • Intago

            týýý, jo, takhle mluví pravá mystička. Nechceš to probrat na naší debatě? Můj mail je výše… No to je síla…

          • Kecka Kecková

            :-D Tak tohle vůbec nevím, jak myslíš. Ironicky? Vážně? Pobaveně? O jaké debatě mluvíš? Já, pravá mystička? :-D Každopádně se teď zrovna směju.

          • Intago

            Zírám. Přece cos napsala je jasně mystické, a velmi vyspěle. viz třeba catholica.cz/index.php?id=3535
            catholica.cz/?id=2971
            /catholica.cz/index.php?id=4775
            vždyt jsi vlastně už svatá… Máme na diskutnici.cz debaty o tomto procesu. Jestli se chceš přidat, napiš, pošlu ti přesný odkaz

          • Intago

            Dotaz. Máš zjevně pocity vymykají se lidem. Tyto pocity mají až ve vyšších civilizacích. Naskýtá se otázka- co tu děláš? A pak ještě jeden problém, který také znám, protože část tvých pocitů a schopností mám také.

            Jelikož je lidé vlastně mít nemohou, musí se kompenzovat, jakoby platit. V literatuře se to nazývá temná noc duše. Měly ji i všecky uvedené mystičky, viz text. Měly fyzické bolesti, ale jsou i psychické, tíseň, jakási deprese. Co z toho máš ty, jestli vůbec? To by mne moc zajímalo. Mám intagoZavinacSeznam.cz

  • Pavlína Hroníčková

    neexistuje nikdo jiný než TY……. a míra pochopení VŠEHO je v tom, jak intenzivně dokážeš procítit LÁSKU… to je klíč

    • Intago

      a co myslíš tou láskou? TAM má vše úplně jiný význam… Tam je vše úplně jinak…

      • Pavlína Hroníčková

        Píšeš: že, TAM je vše úplně jinak. Není nic tam a tady, nic tam venku a nic uvnitř. Je jen jeden prostor , kde se odehrává vše. V konečném důsledku není nic odděleno. Vše je iluze, kde mozek ( dekodér Ti umožňuje prožitek). To, co a jak prožíváš záleží právě na míře přijmutí, procházení Lásky Tebou. Tímto aktem dáváš do pohybu vibrace, které třídí informace a na základě se překupuje realita. Vlastně se dá říci, že se neustále vědomě či nevědomě přesouváš po síti nekonečných možností dle míry intenzity procítěné Lásky, nebo její absence. Abych Ti tedy nakonec odpověděla, co myslím tou Láskou, je nutné vědět, že ten cit, ta míra tohoto aktu záleží na míře pochopení dvou aspektů. Konkrétně se jedná o pochopení dvou polarit pozitivní ( konstruktivní) a negativní ( destruktivní). V této realitě toto pochopení člověk získává právě prožitkem a reakcí na ten prožitek. Proto nechávat s sebou protékat LÁSKU, je klíčem.

        • Intago

          Byl jsem Tam víc jak 200x od r.1992. A tomu, co píšeš nerozumím, z mého pohledu bych to popsal úplně jinak, ale popsat se to stejně nedá. Kde máš svoje zážitky?
          Asi takhle-tady máme určité nastavení, Tam jiné, proto je oddělenost, ač jen umělá. A slovo láska je nejvíce zneužívaným slovem vůbec…
          Ostatně ten proces sám nás předělá tak, jak je to nejlepší i bez lidských slov…

          • Pavlína Hroníčková

            co je realita ????…….měla jsem zkušenosti pouze z babičkou rostlin, liánou smrti. Je jedno, kolikrát jsi tam byl ( i když je to jistě urychlení vývoje, který však může být někdy kontraproduktivní). Jde o to, jestli si umíš v mozku vytvořit dostatek DMT bez pomocí z venku a o to jde. Pokud tohle člověk zvládne, má vše pod kontrolou. Je to přirozené rozšířené vědomí, kde mozek propustí více informací, které člověk dokáže zvládnout pochopit a ukotvit se v rozšířené realitě bytí. Prostě vidí a vnímá více dimenzí než 3D …. jak bych to řekla… Tvoje uši nejen slyší, ale i vidí, Tvoje oči cítí i chuť, něčeho se dotkneš a vnímáš, že to k Tobě vysílá informace …. popsala bych to asi tak, že smysly se míchají dohromady a společně vytváří další smysl, který je schopen vnímat rozšířenou realitu a to bez užití čehokoli.

          • Intago

            Vůbec není jedno, kolikrát tam člověk byl. Pozoruji to25 let asi na třiceti lidech. U všech se to pomalu vyvíjelo, pokud neutekli, což byla naprostá většina.
            Až pak po mnoha letech vzniká trochu to, co píšeš. Popisuji to i ve vedlejších příspěvcích.
            Není to bohužel tak silné jak píšeš a musí se za to platit, což nepíšeš. Měli bychom o tom promluvit raději jinde, mám intago@seznam.cz
            Popravdě ti moc nevěřím, ale rád bych to prozkoumal.

        • Děkuju za to, Pavli! <3

  • Kecka Kecková

    Proč bys chtěl pořád věřit na skutečnost? Zkus radši věřit na blaženost, na radost, na lásku…

    • Lora Green

      řekl někdo, kdo s ničím podobným nemá žádnou zkušenost, že?

      • Kecka Kecková

        Žádnou zkušenost s čím? S vírou ve skutečnost? S vírou v blaženost, radost a lásku? Se změněnými stavy vědomí? Ono je to vlastně jedno, co z toho myslíte, protože zkušenost mám se vším z toho.
        V textu autor zmiňuje, že neví, jestli dál věřit na skutečnost, a zní to, že mu to už nejde. Nedivím se a jen jsem chtěla navrhnout, ať tedy už na tom obrázku takzvané skutečnosti nelpí, protože je tady spousta jiného, na co se dá věřit a pro co se dá žít (i umírat), den co den.

        • Intago

          mě se zdají také tvá slova o víře nepatřičná. Víra je přání a vágní, není reálná, ale tyto zážitky a schopnosti, které přinášejí reálné jsou…

          • Kecka Kecková

            To asi záleží, jaká je tvoje definice reality a tvoje definice víry. Zážitky, které mám, jsou velmi „reálné“ v tom smyslu, že jsem je sama zažila, cítila.
            Na druhou stranu když to člověk začne nějak vměstnávat do slov, přilepuje na to pojmenování a zdánlivé souvislosti – to už je podle mě spíš odraz toho, čemu věří (či chce věřit), než že by na tom bylo cokoli „reálného“.
            Navíc krom „transpersonálních“ zážitků, mám každý den spoustu zážitků „běžných“ a jsou snad jedny nějak víc reálné než druhé? Nevím. A když nevím, možná není špatný nápad si prostě vybrat, čemu chci věřit – a to žít.
            Toliko můj pokus vměstnat do slov moje vnímání toho, co je realita a co víra. Tvoje prohlášení, že víra není reálná, mě každopádně zaujalo, tak pokud bys chtěl nějak rozvést, jak to myslíš a vnímáš, ráda si počtu.

          • Intago

            No, napsal jsem to, ale moje vyšší Já, tedy intuice, mi zarazila to sem dát, že by se to dost lidí dotklo. Tak zkoumej sama…

          • Kecka Kecková

            Ok, děkuju za snahu, zkoumat budu a ráda :-)

          • Intago

            Je to silná káva. Za výsledek by za to kdysi bylo upálení nebo doživotní kriminál… Krista kvůli tomu ukřižovali…
            Píšeš-A když nevím, možná není špatný nápad si prostě vybrat, čemu chci věřit – a to žít.–Ale co když se rozhodnu špatně a budu muset snášet následky své chyby?
            Já se proto na vše ptám božské intuice. Ta je neomylná, dokonale ví, jak na to, co mi sedí. Prostě Guru gurů…
            Připadá mi totiž že jsme jak ve škole bez učitelů a podle toho to i vypadá. Učitele, guruy potřebujeme celý život, protože život je škola…

          • Kecka Kecková

            No vidíte a já se na té cestě učím se také nebát následků svých chyb a rozhodnutí. Ostatně proč bych měla? Co se mi/světu může „reálně“ stát, pokud budu chybovat? Prožiju bolest, umřu, zpozdím se na své cestě „Tam“? V tom kontextu celku tak, jak ho vidím, se to nezdá být žádná trága.
            Nebo co myslíte těmi následky chyby vy? A jak se ptáte té božské intuice, jak vám dává odpovědi? Znám spoustu lidí, kteří by se jí rádi ptali taky, ale nevědí jak – máte něco, co byste jim řekl?

          • Intago

            Jen se koukni kolem sebe, všichni se mordují s následkami svých chyb. Mají špatného partnera, špatnou práci, byt, nevýhodnou půjčku, blbý mobil atd. Kdo víc přemýšlí, chyb udělá méně. nač zbytečně trpět??

            Komunikaci s intuici neznáš a přitom jsi taková mystička? Copak v těch stavech nekomunikuješ s Nimi? Je o tom tzv.channelingu spousta knih, učebnic, dělá to kdekdo, i na webu. Sám jsem to naučil skoro 200 lidí a zdarma…
            Třeba tady – skolachannelingu.cz ale jsou dost drazí…

          • Kecka Kecková

            Zajímavé, jak čteš i v mých slovech něco jiného, než co do nich píšu :-) Komunikaci s intuicí znám, s něčím určitě nějak komunikuju, ale zatím nevím, zda se mi daří někomu popsat „jak to dělám“ tak, aby mu to pomohlo k tomu, aby se „napojil“ taky. Takže k tomu směřovaly mé otázky.
            Věta „Kdo víc přemýšlí, chyb udělá méně“ mě hodně zaujala – nejsem si jistá, že právě víc přemýšlení vede k míň chybám. Intuici považuju za něco jiného než přemýšlení, mnohdy ji podle mě právě tím přemýšlením přebijeme – nevidíme ji proto, že se svoje rozhodnutí snažíme „vymyslet“ a tím vznikne „chyba“, ať už je to špatný partner, byt, mobil nebo jiné „utrpení“.
            Dobré je, že když tu „chybu“ objevíme, tak se můžeme poučit a rozhodnout se znova… a znova… a znova… A tím se přesně učíme, zpřesňujeme, dostáváme víc k jádru… čímž se dostávám k tomu, co jste psal výš a co bych popsala stejně – že život je škola.

          • Intago

            no vím, že intuice je chytřejší než náš rozum, ale i ten nám může více poradit než střílet od boku.
            Princip komunikace s božskou intuicí je prostý. Prostě se napojím Nahoru, dám otázku a už přiletí odpověď. Dávám doplňující otázky, dokud nejsem v obraze. Tak si mohu všecky zážitky ověřit, zda jsem je pochopil správně. Často totiž ne…

  • Martin Válka

    Díky za popis svého zážitku. Jsi chodící reklama na žábu. Zkušenost s ní nemám, ale z popisu je cítit tvoje autentičnost. Fakt dík!

    • Přiznám se, že k tomu mám čím dál větší respekt. Člověk si uvědomí, že si CELÝ svůj život vytváří sám. Svou představu o sobě. O lidech kolem. Všechno je tvůj výtvor. Když to pustíš, dá se z toho podle mě solidně zbláznit. Takže ofafrně. Je v tom ohromné poznání, ale myslím, že je tu důvod, proč je nám skryto. Rozbije Ti to realitu. Buď si ji pak můžeš poskládat znova, nebo se zhroutit. To už je na Tobě. Anebo možná není, protože jsme jen ve vleku mozku. Nevím. Nic nevím. Všechno si představuju.

      • Lora Green

        Je to síla, velká. Takovou pecku, že svět je vlastně jen představa nějakého vyššího, extrémně inteligentního vědomí, které s námi táhne jako figurkou na šachovnici, je fakt velká. Kdo by to chtěl vědět a prožít? Tvůj popis je skvělý, právě proto, že je z něj poznat, že jsi to skutečně prožil, že to nejsou jen vymyšlené kecy i lásce a čemsi… Připomnělo mi to jeden můj prožitek, tehdy jsem si zapsala:

        Není my a oni, není člověk a Bůh, je jedna jen věc, jeden princip.
        Ale není to láska ani světlo, to vůbec ne.

        Je to souhra principů, souhra dualit, který dohromady tvoří ten jeden celek, to Jedno.

        Tušila jsem, že je to takhle. Mám pocit, že jsem to i věděla. I
        když to vím vlastně až dneska. Mám silný pocit deja-vu. Jaký paradox. Je to tak
        jednoduché, tak strašně. Ale už to trochu zapomínám. I to vím, že budu
        zapomínat.

        Nic vlastně není…a zároveň je. Je, aby to bylo. Ta věta to
        naprosto přesně vystihuje: Je, aby to bylo. Protože co jinak?

        Trochu marnost. Marnost něčeho v projevu. Když se vlastně nic nemusí.

        Není nikdo. Jen proud vědomí, co má všechno.

        Pak už jen klidná energie, ležím, je po páté hodině ráno.
        Přemýšlím nad tím a zkoumám, jak mi je. Je mi smutno? Je smutné to, co jsem se
        dozvěděla? Ne. Prostě to je. Je to takové, jaké je. A smutno mi
        není, spíš pociťuji klid. Jako bych mohla klidně vydechnout a nestarat se o
        svět. Lidé se snaží, neustále se snaží něco vylepšovat, měnit. Ale není to
        potřeba. Stačí přijímat. Nevíš, co máš teď dělat? Nevadí, nech věci stát se. Ta hra už běží, nic se nemění, jen to
        teď vidíš taky. Tak prosté to je. Přesto mám takový pocit… jako by se celý svět
        zaklapnul do sebe a prostě zmizel. Tohle poznání s sebou přináší určitý
        konec, je to konec všech věcí.

        • Mrazí mě. Říkám si, kolik lidí tam venku v tom divadle asi potkávám, kteří to vědí a jen dál hrají svoje role. Protože… jinak tu vlastně není co dělat.

          • Intago

            Znám z vlastní zkušenosti… Ale jako se vším se náš vztah k Tomu mění, harmonizuje se, přijímá.
            Srovnáváme se s Tím a už to bereme o dost jinak než v počátcích a to nás mění. Upgraduje…
            Ale je mi naprosto jasné, že až To uvidím znova, zas mne To vezme u srdce. To se pak člověk neudrží na nohou :-() Jinak to prostě nejde…

          • Kecka Kecková

            Říkám si, že nebude náhoda, že to v tobě vyvolává zrovna negativní pocity. Mám k tomu sklony taky (pocit marnosti/beznaděje, strach, vztek) a ukazuje se mi, že to nějak souvisí mimo jiné s mojí dosud omezenou důvěrou a pokorou.
            Protože úplně to samé, co zažíváš a zjišťuješ, se podle mě dá vnímat a popsat pozitivně. Mě třeba zaujala slova Eckharta Tolleho: „Nežijete svůj život, ale život žije vás. Život je tanečník a vy jedním z jeho tanců.“
            Kdykoli tuhle větu čtu, cítím úlevu. Úlevu, že ode mě není třeba nic víc, než ten tanec umožňovat. Svým způsobem nemusím žít a řešit, jak žít – stačí jen umožnit svému životu, aby skrz mě žil, tedy aby mě použil, jak potřebuje.
            Stačí jen co nejlíp zastat svoji roli v tomhle kolotoči, když použiju trochu tvé terminologie. A zároveň se na celé to divadlo můžu dívat, včetně toho, které hraju. Klidně mě to divadlo může bavit, můžu z toho mít radost, může mi být ctí tím tanečníko-divákem být – otázka (a zároveň odpověď) tedy podle mě je, proč v tomhle stadiu ještě nejsem. ;-)
            Čteš v těch slovech Tolleho něco podobného, nebo úplně jiného? (Aneb určitě nebude náhoda, že já tam čtu právě to, co tam čtu :-))

      • Intago

        Je to vážně složitější. Léta trvá, než se člověk po mnoha zážitcích zorientuje a pochopí souvislosti.

        Píšeš-Člověk si uvědomí, že si CELÝ svůj život vytváří sám. Svou představu o sobě. O lidech kolem. Všechno je tvůj výtvor. –ale to jsi zaměnil poznávané vyšší Já za nižší, a to jsme my, lidé. Horní vytváří spodní, ač uměle. My tady dole nemůžeme skoro nic… To až po dlouhé cestě Sebepoznání.

  • Intago

    Díky za popis zážitku. Autor má hodně odvahy, to je velmi
    vzácné. Spousta lidí podobné zážitky měla, ale vytěsní je. Dalších se už bojí. Je
    to moc silná káva… ohromení je slabé slovo… Je to tzv. Peak experience
    psychologa Maslowa.

    Ne, že by se v literatuře nedaly tyto zážitky nalézt,
    jsou tam pod různými názvy, různě skrytě, spíš v náznacích… Nakonec
    právě věda, konkrétně kvantová mechanika tyto zkušenosti potvrzuje. Mluví o tom
    ale jen málo z nich, třeba David Bohm a Karl H. Pribram.

    Další zajímavou otázkou je, co to s člověkem po mnoha
    letech, ba desítkách let a stovkách zážitků udělá a jak se tyto zážitky
    postupně mění.

    Napsal jsem o tom s kamarády knihu pro nakl.Onyx.
    Stručně jen, že se zvyšuje intuice a část stavu i pocitu v zážitku pak má i
    mimo něj. To je velký Dar a je i řada dalších! Ovšem nic není zadarmo, je to
    těžké jako každá odborná práce, kdepak zábava… Je docela vzácné o těchto
    otázkách hovořit…

  • Intago

    Ještě něco mi v těchto debatách chybí. Jako by nebylo známo, že Onen kvantový
    Hyperprostor je již obydlen a člověk, který se tam dostane si proto nemůže
    dělat co chce a ovládat naši realitu podle své vůle.
    Až po mnoha tripech pochopíte, že ten Hyperprostor je obydlen ohromným množstvím entit
    s obrovitou Inteligencí i mocí ovládat náš svět. A také to dělají, to je
    ta naše karma… Ovládají nás…
    Panuje tam přísná hierarchie, ba kastovnictví, vše je řízeno Zákony, nám neznámými. Jsme Tam jako hloupí slepci na exkurzi. Jen díky Jejich laskavosti něco můžeme zahlédnout a
    nezešílet z toho… a učit se, abychom za mnoho životů a pár tisíc let mohli
    k Nim natrvalo… pak až budeme jako Oni, i s jejich Mocí…