ESC #8: Pomsta z lednice

V naší lednici je černá díra.

Ať už si do ní schováte jogurt, mungo klíčky, nebo prasečí hlavu, když se pro ně příště vrátíte, už tam nejsou. Jediné, co v lednici najdete, je světlo. Protože to – na rozdíl od vaší svačiny – má dostatečnou rychlost na to, aby uniklo z horizontu událostí.

Výsledkem tohoto nepříjemného astronomicky-gastronomického fenoménu je, že už si téměř nikdo nedáváme jídlo do lednice.

Naše pracovní stoly jsou plné paštik, plesnivých sýrů (včetně těch, co plesnivět nemají), zelenajícího se poličanu… a co chvíli si někdo rozřízne nohu o konzervu lunch meatu.

Minulý týden přišla účetní s luxusním stracciatelovým dortem, který chtěla dát večer synovi k pátým narozeninám. Až na místě si uvědomila, že když ho dá do mrazáku, už nikdy se s ním neshledá. Zbytek dne ho měla vedle kalkulátoru, plakala a příležitostně z něho upíjela.

Když už začalo naše patro opravdu zavánět a Sylvu museli odvézt na pohotovost, protože vdechla obzvláště husté hejno octomilek, rozhodla se firma uspořádat školení, jak zabránit ztrátám potravin v lednici.

 

Za PowerPoem na plátně svítila fotografie čtyř nožiček párků. Do jedné z nich byla zabodnutá cedulka s nápisem ‚VIKTOROVY PÁRKY. NEDOTÝKAT SE!‘

„Takhle ne,“ poučil nás PowerPoe svým nezaměnitelným hlasem uspávače hyperaktivních hadů.

Zprava se přiloudal další slajd, se stejnými párky, ovšem s cedulkou ‚VŠECHNY JSEM JE OLÍZNUL.‘

„Takhle ano.“

PowerPoe vylovil z kapsy manšestrového saka průhledný, ovšem místy puntíkatý, plastový obal. „V žertovných potřebách koupíte toto pouzdro na sendvič potištěné skvrnami imitujícími bujení plísně. Tím odradíte potenciální hladové nenechavce.“

Patrik se nesměle přihlásil: „Eh, promiňte.“ PowerPoe mu okamžitě namířil do očí laserovým ukazovátkem, ale laser se rozptýlil o skla slunečních brýlí. Patrik se učil rychle. „Jaký smysl má tohle školení, když ti potravinoví rabovači jsou z našich řad, sedí tu s námi a o všech těchhle tricích se dozvědí taky?“

PowerPoe se na 2 vteřiny zamyslel, pak zhasl projektor, sesbíral od nás všechny materiály a beze slova opustil místnost.

 

„Ty vole, já už tomu nebudu přihlížet. Na jídlo, na zadek a na Travian mi nikdo šahat nebude,“ kopl na kuřácké pauze Pixel naštvaně do stojanu s popelníkem. „Já toho parchanta najdu! Vyřeším to jako soudce Ooky.“

„Kdo?“ přeslechl jsem se.

„To byla moje oblíbená pohádka, když jsem byl malej. Hraje tam Donutil. Je to jakože z Japonska. Všichni tam maj takový buznovský plešky a všechno je z papundeklu,“ vzpomínal Pixel s láskou. „No a někdo tam něco ukradne nebo co a Donutil donutí všechny podezřelý, aby přísahali na nějakou mísu, že to neudělali. A tvrdí jim, že když se jí dotkne pachatel, tak mísa začne znít.“

„A začne?“ Úplně mě ten příběh pohltil.

„Nezačne. Protože on ji jenom namazal nějakým sajrajtem.“ Pixel byl rozený vypravěč formátu Karla Hegera. „Takže mu všichni ukážou pracky a jedinej zloděj je má čistý. Protože byl posranej až za ušima.“

„Aha. No to je chytrý,“ našpulil jsem uznale rty.

„No,“ potáhl Pixel ze zlaté marlborky. „Takže přimíchám do jídla jed na krysy a ten, kdo umře, ten to byl.“

Chvilku jsem se na něj díval. „To sis z toho odnesl?“

Kývl a típl.

„A co radši… projímadlo?“ pokusil jsem se zabránit vraždě.

„Nebo tak.“Soudce OokyPixel se rozhodl, že zůstane v práci až do šesti, pak skákne do Tesca, nakoupí jogurt, bramborový salát, tlačenku, hořické trubičky… vlastně dost štědrou hostinu a celou ji dochutí „tajemstvím šéfkuchaře“.

Nechtělo se mi, ale raději jsem zůstal taky, abych se ujistil, že onou ingrediencí bude skutečně projímadlo a ne třeba antrax.

Všechno jsme úhledně vyskládali do lednice. Mně se trochu sbíhaly sliny, Pixel si neodpustil několikaminutový démonický smích.

 

Druhý den ráno jsem jel z domu rovnou ke klientovi, takže jsem dorazil do práce až na desátou.

Když jsem vešel, v kanclu bylo pusto prázdno. Jediný Pixel seděl na svém místě, s vyjukaným výrazem a prádelním kolíčkem na nose.

„Ty seš tu sám?“ podivil jsem se a položil na stůl notebook. „A kde… mám tu zprávu, na které jsem včera celý den dělal? Kde jsou…“ rozhlédl jsem se, „všechny papíry? Pixele, kde jsou všichni?!“

„Nnn,“ Pixel kníkl nosovým hlasem: „Kaděj.“

 
 
 
 

Chceš vědět, co bylo dál?

Staň se patronem Jiřího Charváta.
Získáš přístup k novým videím, mind-upům, přednáškám, slamům, rozhovorům, článkům…
o měsíc dřív než všichni ostatní. A dobrý pocit, že mohly vzniknout díky tobě.
 
Přidej se na www.patreon.com/jiricharvat.
Sám si řekni, kolik mi věnuješ za jeden kousek „umění“,
a splň mi sen: stát se spisovatelem a performerem na plný úvazek.

 

 

Papírová pojistka, až umřu a nebudu moct platit hosting.

KOUPIT