ESC #62: Oříšková pro Popelku

„Ehh… víš, že tě odmítla?“ ujišťoval se Pixel, když jsme se tísnili u něj doma na fatboyi před softwarem na modelování obličejů.

„Protože mě nezná!“

Položil mi ruku na rameno. „Holky si s tebou ZAČÍNAJ, protože tě neznaj. To je tvoje nejsilnější zbraň.“

„Ha-ha. Tak pomůžeš mi udělat její hlavu, nebo ne?“

„Fakt věříš, že ji najdeš pomocí WANTED plakátků?“ nevěřícně zavrtěl hlavou a vyplázl u toho jazyk, aby využil točivého momentu k olíznutí cigaretového papírku. „Bude tam i nálezný? ‚Slyší na jméno Popelka.‘? Tohle funguje, když se ti zaběhne jezevčík nebo dementní děda.“

„Máš snad lepší nápad?“

„Nevim. Zavolat tam? Že se ti líbila. Jestli ti na ni nedaj číslo.“

„Nedaj. Volal jsem. O to na rychlorande jde. Vidíš se znova s těma, s kterýma chceš. Nevidíš s těma, se kterýma nechceš.“

Pixel se odmlčel, aby nechal celý koncept řádně doznít.

„Pořád nic? Oukej,“ položil hrot stylusu na tablet. „Tak říkej. Jak vypadala?“

„Chmm,“ vydechl jsem a zasnil se. „Měla… ty nejkrásnější oči. Jako dvě oázy, když má duše žízeň. A úplně kouzelný… takový šibalský nos, co říká jakoby: ‚Na mě si nepřijdeš. Ale můžeš si mě ochočit.‘“

Pixel se na mě začal zpomaleně otáčet.

„Rty jako průsmyk k myšlenkám, co nečekáš,“ pobaveně jsem se pousmál. „Pleť hladkou jako… nepřístupná písčitá pláž.“

„Takže měla místo kebule globus.“

 

Když se ukázalo, že není možné sestavit identikit podle lyricko-epické básně se zeměpisnými motivy, nezbylo mi než se pustit do detektivní práce na vlastní pěst.

Prolustroval jsem půl roku zpětně komentáře na facebookové stránce Školy milování, ale žádná z profilovek se jí nepodobala.

Napsal jsem e-shopům a bazarovým prodejcům, kteří prodávají sponu do vlasů s Malým princem. ‚My jsme e-shop, pane Majere. Nevíme, kteří z našich zákazníků mají ‚rozkošné pihy‘.‘

Registroval jsem se do všech fór na internetu od IMDB po BDSM, našel 117 Popelek a každé napsal. Reagovalo jich 68. Žádná nikdy nebyla na rychlorande.

Svítalo. Zavřel jsem Popelky.xlsx, promnul si kořen nosu a položil čelo na desku stolu. No tak. Pavel Trávníček to taky nevzdal. Kdepak, ty ptáčku, hnízdo máš? … Kde hnízděj ptáci? Tam, kde je vidíš lítat. Vypnul jsem počítač, popadl kalhoty a vyrazil ze dveří.

 

„Donesu vám ještě něco?“ dotěrný metrosexuální číšník se vracel jako jo-jo, sotva jsem položil lžičku.

„Inzulín.“

„Prosím?“

„Jsem tady čvrtej den po sobě. Měl jsem 34 espress a 21 sachertortů. A vy to víte! Jestli se mě nesnažíte zabít, dejte mi už chvilku SVÁTEK!“

Číšník dotčeně odnesl titěrný šálek a talířek.

Rozhodl jsem se počkat na ni v kavárně u stolu, kde jsme potkali. A doufat, že tu nebyla poprvé. Že šla na speed dating někam, kde to zná. Je to na dlouhé lokte, ale jinou stopu nemám.

 

Šestý den vpodvečer když jsem ztrácel naději a skládal z kávové sedliny, párátek a sáčkových cukrů Munchův Výkřik, se se zacinkáním rozrazily dveře a zničehonic tu stála. Se stejnou sponkou. Stejně odhodlaným výrazem. A s jiným týpkem, co jí pomáhá z kabátu.

Zakryl jsem si hlavu tabletem. Původně jsem si koupil noviny a vystřihl do nich dvě dírky, jako jsem to viděl ve filmech. Pak mi došlo, že to asi nejsou úplně současné filmy, protože jakmile dnes kdekoli rozevřete velkoformátové noviny, automaticky vypadáte jako deviant. Daleko lepší je předstírat, že si čtete na tabletu, a přitom mít zapnutý fotoaparát.

Posadili se k rohovému stolu. On si dal cappuccino, ona ledovou kávu. Možná jak jsem byl předávkovaný kofeinem a cukrem, všiml jsem si až jakoby ze záznamu, jak moje tělo sebralo tablet i noviny, zvedlo se a namířilo si to přímo k nim.

„Ahoj,“ neohrabaně jsem zavrtěl čtyřmi prsty. „Pama-tuješ si mě? Michal. Ze speed datingu.“

Snažil jsem se v jejím obličeji zachytit pohled Penelopé, když se jí vrátí Odysseus. Ale spatřil jsem tam výraz, jako by před ní začala levitovat rychlovarná konvice.

„Co to je?“ usmál se prošedivělý elegán a dal jí majetnicky ruku kolem pasu.

„Kurz,“ dodala o překot. „Kurz speed datingu.“

„Co se tam učí?“

„Jak rychle poznat, kolikátýho je.“

„Cha,“ dal jí pobaveně pusu na čelo. „Tak to je přesně pro tebe, Ivet. Ty vůbec nevíš, čí seš. Pořád ve svém světě.“ Rozezvonil se mu mobil. „To bude z firmy kvůli té fúzi. Jenom to…“ vyběhl ven na chodník.

„Posaď se u nás,“ kopla rozladěně do židle přede mnou tak, že vyjela zpod stolu.

Sedl jsem si. „Kdo to je?“

„Můj manžel.“

„Manžel?!“

Zamíchala kafe. „Vdala jsem se pro peníze. Chci mít šťastný a zajištěný děti. Co je na tom?“

„Tak… p-roč chodíš na rychlorande?“

„Ten vztah funguje, co se materiálních zdrojů týče. Ale v posteli už jsme se vyčerpali,“ odpovídala okamžitě, plynule a strukturovaně, jako bych byl novinář a poslal jí otázky předem. „A konverzace nebyla nikdy žádná hitparáda. Potřebuju vášeň. Potřebuju duchaplnost. Potřebuju být naživu.“

Díval jsem se, jak u recenze svého partnerského života nevzrušeně olizuje kávovou lžičku. „Jeden člověk ti nemůže dát spoustu věcí.“ Zahryzla se do absurdně miniaturní sušenky a já cítil, jak se s každým dalším chroupnutím zbytky Popelky tříští o Ivetu. A ruply mi nervy.

„Proč jste všechny takhle DOJEBANÝ?“ mrštil jsem o zeď proděravělými novinami.

„Prosim?“

„Kde jsou hezký, hodný, vyrovnaný holky, co hledaj lásku na celej život? Kde jsou?“ dožadoval jsem se jich, jako by mi je někdo někdy slíbil.

„Mmm… v knížkách? Filmech. Písničkách. A v naší vysněný realitě, kde si takoví samozřejmě přejem bejt všichni. Ale…“

„Ale co?“

„Ve skutečnosti chtěj chlapi strčit penis, kam to jde, a nasekat co nejvíc děcek. A ženský vyfiltrovat nejlepší geny a zajistit co nejlepší život pro těch max tucet mladejch, co můžou mít. Za to nemůžeš nikoho soudit. Máme to v krvi. To je, proč tu jsme.“

„Ty seš ledová jako to kafe.“

„Ale. Zato ty seš princ na bílym koni, viď? Mirek Dušín.“

„To ne, ale já bych nikdy…“

„Nikdy.“ Zavrtěla hlavou, zula si lodičku, natáhla pod stolem nohu a prsty mi začala masírovat poklopec.

„Nh–“

Díval jsem se na Popelčin střevíček pohozený vedle stojací černé tabule s nápisem HAPPY HOURS a pozoroval, jak se mi po těle redistribuuje krev na místa, kde je jí víc třeba.

„Doprovodíš mě na záchod, bejku?“ kousla se do rtu. „Bude to rychlovka. Jenom si vyhrnu šaty nad boky a opřu se o umyvadlo.“

„H-mh…“ postavil jsem se, zakryl si klín denním menu a pokynul jí, ať jde první.

Vstala a vlepila mi obligátní facku. „Jsem vdaná!“

Zase jsme si sedli.

„Tolik k morálce. Děkuju za tu etudu.“ Mávla na číšníka. „Zmrzlinu pro pána. Broskvičkovou,“ mrkla na mě a poslala mi vzdušný polibek.

„Ty jsi… zplozenec zla,“ artikuloval jsem tiše, když se mi vrátil kyslík do hlavy.

„To není zlo. To je příroda. Přijmi to a užij si to. Nic jinýho s tím nenaděláš.“

„A co láska?“

Vzhlédla od papírového ubrousku, ze kterého se nepříliš úpěšně snažila složit nebe, peklo, ráj. „No, to je…“ zaváhala, „trochu oříšek.“

Číšník přinesl broskvový sorbet a otočil se na mě: „Ještě přáníčko?“

Vstal jsem. Přešel ke svému stolu. Shrábl do novin Výkřik a vyhodil je. Zaostřil na svůj celodenní účet a položil na stůl 800 Kč.

„Zmrzlinu pro dámu. Oříškovou.“

 

KOUPIT

 

 

Tuto epizodu vám přinesli:TOP patroni: Tomáš BIČÍK, Michaela KARÁSKOVÁ, Michal LAŠKO, Standa VĚTROVSKÝPavla Bláhová | Matouš Blažek | Jiří Emmer | Jan Gruncl | Petr Kido | Tomáš Kučera | Tvoje máma | Lukáš Pohlreich | Jan Smejkal | Jan Trávníček

Aňa | Tomáš Blaho | Bronek Kristal  | Josef Dastych | Luboš Hajtinger | Vít Jurásek | Marťas z KáHá | Martin Jirava | Klára Krejčová | Petr Lohonka | Filip Mrkvička | Michal Novotný | Václav Pohl | Milan Rakowski | Tomáš Rampas | rionka | Mira Siler | David Špaček | Tomáš Vaníček | Viktor | a Bára Zemková

 

Staň se patronem Eskejpu
a splň mi sen: být spisovatelem na plný úvazek.

 

  • Clarky

    Ale Popelka nikdy nebyla zlá! ;-)

    • A je tahle zlá? ;)

      • Clarky Husáková

        Přijde mi, že je trochu zákeřná ;-)

        • Edita Dostálová

          Nemyslím si, ona je produktem doby, která ji stvořila. Říká věci otevřeně a dala naivnímu „princovi“ malou morální lekci. Třeba měla také kdysi sny a touhy a pak přišel jeden Popelák… :-)

  • David Slavík

    Tohle mi tak otevřelo oči! Všechen moralismus je faleš. Člověk má zásady, věří jim a snaží se podle nich žít, protože si myslí, že jeho zásady ho dělají lepším. A pak přijde moment uvědomění, že není… DEEP AF

    • –„Neřekl snad Pepek námořník: ‚Jsem to, co jsem.‘?“ –„Ne. To byl Descartes.“

      Díky Dejve ;)