ESC #50: Ayahuasca

Stepoval jsem s baťůžkem a karimatkou na firemním parkovišti a dýchal si do prokřehlých dlaní, když přede mnou s kvílením zabrzdil fialový volkswagen combi.

Pixel za volantem pokynul, ať si naskočím dozadu.

„No to je dost!“ zabouchl jsem za sebou dveře.

„Čau Šmoulo,“ ze sedadla spolujezdce se ke mně naklonila Půlnoční bouře a dala mi pusu na rty.

„Kde se couráte?“

Pixel s Bouří si vyměnili provinile důvěrný pohled.

„Byli jsme na jídle,“ Pixel opsal dodávkou půlkruh a vyrazil zpátky do provozu. „A pak nad cizrnovym salátem jsme si uvědomili, že máme chuť…“

„…ještě jeden na druhého,“ položila mu na koleno dva prsty, „tak jsme šli na záchodky a…“ pomalu s nimi docupitala až k jeho tříslům. „Prostě Loving Hut.“

„B–“ Oni si nemohli prostě něco vymyslet. Jako normální lidi. „A co že to vlastně jedeme dělat?“ rychle jsem otočil list, abych zažehnal případné detaily. „Proč jsem si měl vzít jenom pohodlné oblečení a karimatku?“

„Rozšířit si vědomí,“ řekla Bouře samozřejmě, aniž spustila oči z vozovky.

„Cože?“

Odpásala se, sedla si do tureckého sedu, otočila se na mě a znovu se připásala. „Jedeme za Matkou Ayahuascou.“

„T-o je tvoje máma?“ zamračil jsem se. „Má narozeniny? Měl jsem něco vzít?“

„Ayahuasca je liána duše,“ pravila klidně. „Vývar z ní používají domorodci v Amazonii při svých ceremoniích. Rozšiřuje vědomí, mění smyslové vnímání, zesiluje emoční prožívání a pomáhá ti potkat sama sebe.“

S každou další odpovědí jsem byl zmatenější než před ní. „Jedeme do Amazonie?! V téhle plechovce? V pondělí musím do práce.“

„Jedeme do Krkonoš. Byla jsem na téhle seanci v Amazonii loni v létě, spřátelila jsem se tam s jedním šamanem – s Miguelem – a pozvala ho, jestli by nechtěl totéž uspořádat v Čechách. A on řekl ano.“

V hlavě se mi rozsvítila červená kontrolka. „To zní jako… drogy!“ zašeptal jsem přiškrceně. „Zastavte hippie auto. Chci si vystoupit.“

„Prosím tě, nevyšiluj,“ vytáhla z konopné kabelky tablet, pustila internetový prohlížeč, v jednom TABu otevřela Wikipedii a napsala do ní ayahuasca a ve druhém YouTube s nějakým dokumentárním filmem. „Koukni nejdřív na tohle. Myslíme si, že by ti to mohlo pomoct se se sebou vyrovnat, přestat se bát a tak vůbec. Když budeš chtít i pak vystoupit, tak prosim.“

„No ale to už budem někde u Jičína!“

„Ty seš furt v tenzi,“ vetkla mi do uší sluchátka, pohladila mě po tváři a zatáhla za sebou záclonku.

 

Když jsme dorazili na horskou chatu, slunce pomalu zapadalo. Na strmém travnatém svahu zevlovalo devět dalších lidí. Jeden starší manželský pár, jeden mladší zatím nesezdaný a pak nějací sólo podivíni. Potřásl jsem si rukama s muži, oblíbal ženy, řekli jsme si svoje jména a hned je zase zapomněli. Byli to samí Češi a Slováci a jeden Estonec.

„Už je tady Miguel?“ zeptala se Bouře vyholeného zavalitého týpka a – jak jsem později pochopil – majitele chaty.

„Připravuje se. Spí. Pojďte si zatím dovnitř vybalit. Tady si hoďte karimatky,“ ukázal na první dveře vpravo. Vstoupili jsme. Vypadalo to tam jako světnice z pohádkových inscenací Československé televize, ale všude po prkenné podlaze byly vyrovnané karimatky a vedle každé z nich stál odpadkový koš.

„K čemu jsou tady ty odpaďáky?“ otočil jsem se na Bouři. „Na bubnování?“

Jeden si přisunula ke svojí karimatce. „Na zvracení.“

„Zv–“ zůstal jsem stát s našpulenými rty.

„Ale…“ konejšivě se na mě usmála, „můžeš i bubnovat!“

„Á, šaman se vyhajal. Jak ti dupou jaguáři, kámobrácho?“ zaslechl jsem z chodby Pixela.

„Hi, Miguel!“„Hi.“

Čekal jsem polonahého týpka s pomalovaným obličejem, čelenkou z orlích per a bambusovým futrálem na penis. Místo něj se ve dveřích objevil obrýlený taťka v košili a džínách. Vypadal vitálně a měl vlasy jako uhel.

„Počkat. Říkali jste, že je mu 70,“ špitnul jsem zaraženě směrem k Bouři.

Ta jen pokrčila rameny.

 

Seděli jsme všichni v kuchyni kolem stolu a Miguel vyprávěl o tom, jak se Ayahuasce říká matka, protože je považována za matku všech rostlin. Za největší učitelku.

Když se zeptáte amazonských indiánů, jak přišli na to, z čeho připravit prudce jedovaté kurare, ve kterém máčí hroty šípů, jimiž loví zvěř, odvětí vám, že jim to řekla Ayahuasca. Když se jich zeptáte, jak to, že se nebojí takhle ulovenou kořist sníst, řeknou vám, že je to vpoho, protože kurare se nevstřebává trávicí soustavou.

„Ale… jak to víte?“

„Ayahuasca.“

Ayahuasca je podle všeho takový amazonský Google. Nebo… spíš Amazon.

„Don’t be passive during your visions. Ask it questions. Deal with your issues. Face your demons,“ kladl nám Miguel na srdce, abychom se během halucinací neflákali. Pak pokynul k lednici.

Bouře ji otevřela, vyndala ze dveří PET láhev plnou husté hnědé tekutiny a položila ji na stůl.

„Any questions before we begin?“

Bázlivě jsem se přihlásil: „You said it wasn’t toxic. So why do people throw up?“

„It is NOT toxic. But it stimulates nervus vagus, which can cause vomiting.“

Puking party. Great.

Rozhlédl jsem se kolem stolu, kde seděl chlap, co by mohl z fleku vběhnout do sumo arény, i brunetka, kterou by odfoukl větší větrák. „How about dosage? Will we get different doses according to our weight?“

„No,“ Miguel zavrtěl hlavou. „You’ll get 50 milliliters. Each of you.“ Zadíval se z okna světničky. „Let’s go. It’s getting dark already.“

 

Postavili jsme se do řady a každý jsme vyfásl měsíček pomeranče na zajedení. Miguel přelil tekutinu z PET flašky do půllitru, vytáhl plastovou stříkačku a začal z něho nasávat a zase „vyprcávat“ každému do jeho skleničky. Jé, takové jsme měli doma, když jsem byl malý!

Některým se do jejich porce připletly vzduchové bubliny, jiným ne. Takže to nakonec vypadalo, že má každý 50 militrů podle jiné měrné soustavy.

Podíval jsem se na Pixelův drink. Měl jsem dvakrát víc než on.

Opatrně jsem přičichl k hnědé hladině. „Jak to vlastně chutná?“ zeptal jsem se do pléna a při pohledu na odpadkové koše si nedělal velké naděje.

„Napoprvé trošku jako čokoládový šejk,“ olízla se Bouře. „Ale s každým dalším požitím hnusnějš a hnusnějš.“

Miguel si sám nabral poloviční dávku a začal si s námi ťukat: „Cheers!“

Zahleděl jsem se do svojí skleničky z dětství. Můj odpor k drogám zápasil s příběhy o vyšším vědomí, skryté moudrosti, hadech a jaguárech. Můj strach z neznáma a neochota zvracet se tloukly s touhou podívat se na svět – a na sebe – aspoň JEDNOU něčím jiným než tou jedinou podělanou uzounkou klíčovou dírkou, kterou mžourám celý život. Dírkou, která je jen jedním omezeným pohledem z nekonečna, navíc pokřiveným a zasviněným strachy, komplexy, celým septikem lží a dalším bordelem, a která se přesto nestydí tvářit se každou vteřinu jako pravda. Zavřel jsem oči a vypil matku na ex.

„Gu-hnnk!“ obličej se mi zkřivil hořkostí. Chutnalo to tak odporně, že už jsem to musel někdy mít! Zakousl jsem se do pomerančového měsíčku a vysál ho dosucha.

 

Přinesli jsme si seshora peřiny a kecli si každý na svou karimatku. Miguel se posadil za mixážní pult. Jeho seance jsou výjimečné tím, že v nich důležitou roli hraje hudba. V každém rohu světničky se tak vyjímal velký reproduktor.

Vytáhl žlutý špagát a podal ho sumo zápasníkovi po své levici.

„Make a knot and say what you want to learn from Ayahuasca tonight.“

„Chci najít svůj smysl života,“ zafuněl otesánek, který si místo karimatky dovezl obrovskou čtvercovou žíněnku, do které se padá při skoku do výšky. „Důvod, proč tu jsem. Jak můžu přispět celku.“ Mmm, co třeba tak, že mu taky necháš něco k jídlu? Udělal uzel a předal špagát majiteli chaty.

„Chci dostat nápad na podnikání,“ zauzloval a předal dál.

–„Chcem pochopiť svojho ocka.“ –„I want to stop procrastinating.“ –„Ať mi medicína ukáže to, co mám vidět.“ –„Chci dospět v muže.“ –„Chcem si vyliečiť tú vec na nohe.“

Drobná žena s akné mi podala provázek. Trochu jsem se od ní odsunul. „Chci…“ chvíli jsem ho žmoulal v dlaních a pak jsem odhodlaně vzhlédl ke skupině: „Chci se přestat bát. Začít si věřit. Chci se…“ připojil jsem svůj uzel a utáhl ho, co to šlo, „mít rád.“ Miguel pokýval, přestože mi nerozuměl. Podal jsem šňůrku Pixelovi.

„Chci hodit řeč s Bobem Marleym,“ řekl s tak vážnou tváří, jakou jsem u něj viděl naposledy, když mu krupobití zničilo marihuanový záhon.

„Chci si prostě jen užít výlet,“ pokrčila Bouře rozverně rameny a předala špagát s 12 uzly zpátky Miguelovi.

„Thank you. Now… lay down. Cover yourself if you want. Try not to vomit for an hour. Ayahuasca should have an effect in 30 minutes or so. In the meantime… listen to some music.“

Lehl jsem si na záda a přikryl se až po bradu. Miguel stiskl Play a z reproduktorů se začal linout zpěv jakéhosi šamana, který se doprovázel na chrastítko. Bez téhle písničky to prý nefunguje. No nevim.

Najednou jsem si nemohl pomoct a začal jsem se chichotat. Přemýšlel jsem, jestli je ten zpěv opravdu tak legrační, jestli tím jen uvolňuju napětí, nebo jestli už jsem sjetej.

Zavřel jsem oči. Snažil jsem se nemít žádná očekávání a zapudit nepříjemný tlak v dolní části břicha, který pomalu narůstal. Poblejt se můžu i na centrifuze na Matějský. Kvůli tomu nemusím jezdit do Krkonoš za matkou rostlin. Vydržím to, vydržím to. Měl jsem pocit, že možná usínám.

Slyšel jsem kolem sebe – ale už jakoby z dálky – dávivé zvuky a náhodně prudce vstávající lidi, odbíhající na chodbu se svými odpadkovými koši. Podíval jsem se doleva na Pixela. Ležel na zádech a se zavřenýma očima ohmatával něco před sebou, co tam nebylo.

Znovu jsem zaklapl víčka. Tentokrát už na celou noc. To, co se dělo potom, je oříšek popsat slovy.

Před očima se mi objevila nádherná barevná tapisérie. Všechny její barvy zářily jako neony v Las Vegas. Složité struktury se neustále proměňovaly a tančily do hudby. Bylo to jiné než sen, protože to bylo opravdu svítivě barevné, a ať jste svou pozornost zaměřili kamkoliv, každý detail byl ostrý.

Najednou jsem si byl neuvěřitelně vědomý vlastního vědomí. Nikdy předtím jsem necítil tak intenzivně vlastní existenci. Přestal jsem být tělo a byl jsem spíš… konceptem, ideou, energií. A všichni ostatní byli tímtéž.

Vtom jsem si uvědomil, že neexistují drogy. Že Miguel jenom někde za chalupou nabral vodu z louže a my se do tohohle stavu dostali prostě proto, že jsme věřili, že se to stane. Došlo mi, že všechny halucinační večírky jsou vlastně jenom placebo párty. A že si můžete uspořádat doma totéž s kefírem nebo jablečným moštem.

Topil jsem se v tónech a barvách. Byl jsem v nepopsatelném úžasu. Bylo to tak intenzivní, že jsem to musel rozdýchávat. Cítil jsem, jak dýchám zhluboka. Tak jak v životě nikdy. Cítil jsem, jak se mi nekontrolovaně zatínají ruce, cuká hlava a popotahuju nosem.

A pak jsem náhle pochopil, že TOHLE je skutečnost! Ten tanec barev a rajská hudba. To je to, kde ve skutečnosti jsme. Celou dobu. Odjakživa. A je tu o nás postaráno. Bytostmi, které nás stvořily. A že účelem VŠEHO, co se mi dosud v životě událo, bylo dostat se sem. Přesně do tohohle bodu. Zjistit to.

A ty barvy a hudba říkaly: „Jenom klídek. Všechno je v pohodě. Stvořili jsme vás, abyste byli šťastní. To je vaše jediná úloha. Máme vás rádi. Ty srandy a dramata, co si vytváříte ve světě, kterému říkáte realita, si děláte sami. Asi abyste se nenudili. Ale je to zbytečné. Stvořili jsme to tu pro radost. To je smysl života. Smysl vesmíru. A teď už to víš.“

Dojalo mě to skoro k pláči. Celé lidstvo se najednou stalo dítětem, které někdo opatruje. Na kterém někomu záleží. Už jsme nebyli ztracenci, co se řítěj kosmem na kusu šutru.

Těšil jsem se, až se probudím zpátky do světničky. Mrkneme na sebe s Bouří a s Pixelem a usmějeme se. A budeme vědět.

Až to budu vypr– a do pytle. Tak počkat. Pokud je tahle psychodiskotéka PRAVDA, pokud je tohle realita, co když… se do toho, co jsem považoval za realitu doteď, už neprobudím? Jako jo, je to tady pěkný. Vlastně až příliš. Nedokázal jsem si představit, že bych tady sebou cukal, divil se a hyperventiloval se už… navěky. Bez přestávky. Už nikdy nespal. Už nikdy se s nikým nepotkal jako tělo s tělem. Už nikdy nePSal. Nebyla tady ani tužka. Vlastně jsem tu neměl ani ruce.

A pak mě přepadl ještě tísnivější pocit. Co když je to celé habaďůra? Co když na nás těm bytostem, co nad námi bdí, nezáleží? Jenom nás každého šoupli do nějaké barevné kukaně, pouštějí nám muziku ze Spotifye a promítají na zeď psychedelické mazanice z Windows Media Playeru a my tu sebou v transu cukáme v křečích a vytváříme pro ně energii. Co když je to celé… Matrix?

Před očima se mi míhaly barevné obrazce a já se co 2 vteřiny zmítal mezi dvěma naprosto protipólnými pocity: že jsem milován, opatrován a mým účelem je být šťastný vs. že jsem v cele, nabodnutý na nějaký kabel a mým účelem je být baterie.

Ty vole. Já už tady budu… napořád. Sám. Bez odpovědi. Škubat sebou a nevědět, jestli mě stvořili z lásky, nebo aby mě mohli vysávat.

A takhle vypadá bod, kde to všechno končí. Pro každého z nás. Kde se nakonec všichni „potkáme“. Před očima neskutečná nádhera, až k nevydržení, a za krkem strach a nejistota, jestli jsme milované děti, nebo otroci. Až do konce věčnosti.

Vyhrkly mi slzy. Z Matky Ayahuascy se vyklubal ten nejkrutější žert ever.

 

Otevřel jsem pravé oko. Na dřevěnou podlahu světničky dopadaly sluneční paprsky. Položil jsem dlaň na dřevo. Měl jsem radost, že jsem zpátky a že mám ruku.

Vtom jsem– si všiml, že je celá červená. Co to– žišm– To se mi nějak vyvalila krev zpod kůže?

Vedle mě podřimoval Pixel. Podíval jsem se mu do tváře. Vypadal o tolik… vrásčitěji a trochu jako… skřet. Vždyť on… zestárnul snad o 15 let! Přes noc! OMG OMG!

Vykulil jsem oči a hned je zase zavřel. Ne ne ne. Já ještě nejsem vzhůru!

Za minutu jsem sebral odvahu a znovu zaostřil na Pixelův obličej. Uvědomil jsem si, že je to ve skutečnosti majitel chaty, který spí tak blízko Pixelově hlavě, že má přes sebe hozené jeho dredy. Ou-kej. Takže jsme necestovali v čase. To mě… vždycky uklidní.

Zaměřil jsem se na ruce. Zdálo se, že jsou od krve. A opravdu. Na prknu vedle mé karimatky byla zaschlá louže krve. A i moje tričko mělo pár rudých skvrn. Bože. Já někoho zabil! Doufám, že toho Estonce. Toho tady nikdo hledat nebude. Nebo… Došlo mi, že dýchám pusou. Mám… ucpaný nos. Sáhl jsem si do levé nozdry a vylovil několik rubínově rudých stroupků. Aha. Takže jsem nezvracel, ale krvácel z nosu. To si nevybereš.

Vstal jsem a trošku otřeseně doklopýtal ke dveřím. Většina karimatek už byla prázdná.

 

Na chodbě jsem potkal děvče, co chtělo vyléčit divnou věc na noze. Vytřeštilo na mě bulvy a s křikem uteklo do patra.

„B– Co–“

V umývárnách jsem narazil na zápasníka sumo. Věnoval mi uznalý pohled a poplácal mě po rameni: „Teda chlape, klobouk dolů. Ty sis z nás včera v noci ušel největší cestu.“

„Co? Proč?“

Poklonil se mi a odešel.

Přistoupil jsem k umyvadlu a: „Bah!“ lekl se svého odrazu. Byl jsem rozcuchaný, měl jsem vyjeté zorničky jako Bambi a celou dolní polovinu obličeje zaprasenou od zaschlé krve. „Ježíši Kriste!“ Vzal jsem mýdélko a 20 minut si šůroval fasádu.

 

Vešel jsem do kuchyně. U stolu snídalo 7 mých halucinačních spolujezdců, včetně Bouře i Pixela, který se mezitím probudil. Jakmile mě zmerčili, začali se chichotat a házet po mně významné pohledy.

„Co je?“ nejistě jsem si mazal rohlík máslem.

„Líbím se ti?“ zeptal se Pixel.

„M– nijak zvlášť. Proč?“

„Že ses ke mně včera tak tulil a otlapkával mě,“ rychle zamrkal řasami a poslal mi vzdušný polibek. „A v jednu chvíli jsi vypadal, že znova prožíváš porod.“

„Já js–“ nechápal jsem, „em jenom ležel.“

„Děláš si srandu?!“ Bouře vybuchla smíchy. „Vyváděls tam úplně nejvíc ze všech! Byls úúúplně mimo. Hned na začátku sis lehnul na štorc na 4 karimatky a do všech jsi kopal. Pak jsme chvilku mysleli, že máš epileptický záchvat. Miguel tě musel uklidňovat. A pořád jsi křičel, chrochtal, hvízdal a mluvil v cizích jazycích, včetně jazyka tekoucí vody.“

„Co? To je co?“

„To je podobný, jako když mlaskáš na někoho, kdo chrápe.“

„Já…“ přisunul jsem si židli, „o ničem z toho nevím. Byl jsem… celou dobu v hlavě. Ale… viděli jste to? Dost možná jsme v Matrixu. To je neskutečný! Já–“

Všichni se zamračili. „V jakym Matrixu?“ Bouře se zakousla do chleba s marmeládou. „Mě operovali mimozemšťani. Byla jsem na bojišti s padlými vojáky. A navštívila jsem svoji sestru a řekla jí, že se dokážeme sami léčit.“

„Já viděl, že všechno je nic a nic je všechno,“ Pixel si ontologicky zamíchal čaj. „A pak jsem stál mezi dvěma tunely. U prvního byla cedule s jedním paňáčkem a u druhého s víc paňáčky. A já věděl, že si mám vybrat. Jestli se v životě zaměřím na sebe, nebo na ostatní. A já nechtěl ani jedno. Tak jsem vešel doprostřed mezi cihly a…“

Vzal jsem si rohlík a uprostřed vyprávění se vytratil z místnosti.

 

Vyšel jsem ven na travnatý svah a podíval se na nebe. Rozhlédl jsem se, VYTRČIL prudce ruku před sebe a zkusil udělat díru do reality. Nepovedlo se to.

Ostatní viděli něco jiného než já.

Uff. Díky bohu! Ještěže tak! S úlevou jsem si lehl do ranní rosy. To by bylo… přece strašidelný. Copak by to vůbec šlo? Žít a vědět, že tohle není skutečnost?

Ukousl jsem prdelku rohlíku, zavřel oči a uviděl neonovou tapisérii.

 

 

KOUPIT

 

 

Tuto epizodu vám přinesli:TOP patroni: Tomáš BIČÍK, Luboš HAJTINGER, Michal LAŠKO, Michal VYŠINSKÝ, Standa VĚTROVSKÝPavla Bláhová | Jiří Emmer | Jan Gruncl | Petr Kido | Tomáš Kučera | Tvoje máma | Lukáš Pohlreich | Jan Smejkal | Jan Trávníček

Aňa | Miloš Bém | Tomáš Blaho | Bronek Kristal | Matouš Blažek | Jan | Vít Jurásek | Marťas z KáHá | Klára Krejčová | Petr Lohonka | Filip Mrkvička | Michal Novotný | Václav Pohl | Milan Rakowski | Tomáš Rampas | rionka | Mira Siler | David Špaček | Tomáš Vaníček | a Viktor

 

Staň se patronem Eskejpu
a splň mi sen: být spisovatelem na plný úvazek.

 

  • Jan Trávníček

    ty jsi opravdu zkousel revu duse? :)

  • Intago

    Sláva, pěkný zážitek, takových by mělo být víc. Jen odvaha k tomu chybí… Ale není to pro každého. Kdo To přežije a přijme, je vlastně VIP a změní mu to definitivně život. A nejen tento…
    Ostatně Plotinos si musel po podobném zážitku rok léčit nervy. Až pak se stal filozofem. Podobně Aldous Huxley a řada dalších…