Četl jsem si čtvrtou hodinu v kuse články o tom, jak přestat prokrastinovat, když najednou začal notebook ujíždět doprava. A pak nejen notebook, ale celý svět.
Pixel mě i s kolečkovou židlí dotlačil do jedné ze zvukotěsných HUBích zasedaček, zavřel za námi dveře a zatáhl žaluzie, přiložil mi nos na nos a do tváře mě udeřil konopný slabikovaný šepot:
„Budeme bo-há-či!“
„Jo?“ už jsem se nedivil ničemu.
„Jo. Nebo teda… já hodně, ty trochu. Sedíš?“ zeptal se, i když viděl, že ano. „Přišel jsem na to, jak dát lidem to, co chtěj NEJVÍC.“
Zamračil jsem se. „Bejt šťastný?“
Věnoval mi pohled, jakým si vás změří o pět let starší ségra, když se jí zeptáte, jestli už stihla napsat Ježíškovi. „Něco, co existuje.“
Zamyslel jsem se hlouběji. „Bejt užiteč–“
„Šukat,“ přestal se mnou mít trpělivost. „Život je krátkej. Lidi chtěj šukat.“ Po rychlém zápase se třemi kovovými nohami vztyčil v rohu zasedačky flipchart. „A co je hlavní překážka v navazování sexuálních vztahů?“
To jsem nevěděl a zbytečně zpanikařil: „Církev?“
Pixel se pokřižoval, jako by prosil Pánaboha, aby mi odpustil, že jsem blbej, a rozepsal:
1. Stud.
2. Strach z odmítnutí.
3. Klepy. Že jsi loudil / děvka.
Zavřel fixu a namířil ji na první řádek.
„Lidi se styděj za jednu ze svých základních biologických potřeb. Je to stejný, jako kdyby ti bylo trapně za to, že se potřebuješ napít nebo nadechnout.“
Zadíval se doleva a posadil hlas o oktávu níž: „‚Promiňte, mohl bych dostat sklenici vody?‘“
Otočil se doprava: „‚Ty prasáku!‘“ přešel do fistule a začal sám sebe tlouct imaginární kabelkou. Když ho to přestalo bavit, což trvalo nekomfortně dlouho, poklepal na druhý bod.
„Protože je každej uvnitř ustrašená neurotická hromádka sebepochyb, balancující na hraně sebenenávisti, je pro tebe každý NE, jako kdyby ti trhali střeva. Je to verdikt, že si nezasloužíš chodit po týhle planetě. Lidi se bojej požádat sousedku o špetku soli, natožpak o handjob, protože každý NE je pro ně přitakáním: ‚Jojo, jsi přesně takový hovno, jaký si myslíš.‘“
Přemýšlel jsem, jak moc je asi nepříjemné dostat handjob se špetkou soli.
„A i když patříš k tý hrstičce statečnejch, co dokáže první dva body překonat, pořád je tady…“ zabodl fix do trojky, „peer pressure.“
Znejistěl jsem. „Tlak hrušek?“
Pixel můj fonetický omyl, který jsem si nešťastně vštípil v sedmi letech a od té doby se ho nedokázal zbavit, úspěšně odignoroval. „Čeho se nejvíc bojí holka, která tě přeblafla na prvním rande?“
Ještě jsem dnes neodpověděl správně na jedinou otázku, ale tahle se zdála jednoduchá. Váhal jsem mezi ‚AIDS‘ a ‚Jestli jí ještě zavolám,‘ a nahlas řekl to druhé.
„Bojí se… že nezavoláš, nebo že zavoláš?“ neodpustil si, ale když viděl můj kamenný obličej, taky zvážněl. „To si fandíš,“ vytáhl z náprsní kapsy krabičku Energitu: Multivitamin Rakytník, ale nevytáhl z ní ani multivitamin, ani rakytník, ale pečlivě ubaleného špeka. „Nejvíc se bojí, že to zjistěj její kamarádky, kolegyně a známý. Daj jí nálepku ‚děvka‘,“ zapálil si, „budou na ni kydat špínu a odvrhnou ji.“ Vydechl bílý obláček. „Protože zaprvý kazí trh – když konkurence dodává blowjob na první schůzce, buď musíš držet krok, nebo tvoje akcie prudce klesaj. Zadruhý jestli je tak volnomyšlenkářská, hrozí, že svede i jejich boyfriendy. Celá tahle děvkovská ostrakizace je jenom obrannej mechanismus, kterym ženský chráněj monogamii, pářicí trh a svoji hodnotu na něm.“
Chvíli sledoval z okna trojici děvčat čekajících na zelenou, která i navzdory deseti stupňům Celsia sáhla v šatníku po minisukních. Pak ke mně rozhodně otočil hlavu.
„A teď si představ něco, co tohle všechno řeší. Co maže stud, strach z odmítnutí, loudilství, a když se zadaří postupná změna myšlení, tak i bitch labeling. Něco, co ti umožní dát najevo sexuální zájem stylově. Aniž bys riskoval cokoli z toho. Naopak! Budeš vypadat roztomile a jako že máš fantazii.“
Zarazil jsem se. „Vymyslel jsi… poezii?“
„Ne, nevymyslel jsem poezii!“ Pixel už začal vypadat rozladěně. Nadechl se a vydechl. „Zaprvý: poezie je mrtvá. Neni osmnáctý století. A zadruhý: to, že seš verbální gymnasta, tě ještě nevyjímá z kategorie obtěžujících vošoustů. Naopak je to ještě otravnější, protože ti není rozumět. Manon je růže, Manon je včela. Ne, neni. To jenom ty chceš, aby tě píchala. A seš takovej posera, žes to musel zabalit do floristicko-entomologickýho sudoku.“
„Tak už mě nenapínej.“
Můj zájem mu opět zlepšil náladu. Dramaticky otočil list flipchartu a načrtl na něj hřib.
„Co to je?“
„Představuju ti mobilní aplikaci, která přinese společnosti to, o co se snažili hipíci, ale narazili.“
Znejistěl jsem. „Batikování?“
Obřadně před sebou pozvedl fix a druhou rukou mu za hlasitého KLIK! nasadil zavírátko. „Sexuální revoluci.“
„Jak?“
„Představ si, že máš apku, kde můžeš evidovat, na kohos myslel, když sis leštil bambus.“
„Pr– Proč bych to dělal?“ zatrnulo mi a dal jsem defenzivně nohu přes nohu.
„Protože…“ Pixel se pokusil o dramatickou pauzu, ale jak byl nadšený, zvládl asi jen půlvteřinovou, „se to dozvědí!“ natěšeně zaťal pěsti a radostně poskočil. „Přijde jim upozornění!“
Dál jsem na něj zíral jako pes na periodickou tabulku prvků.
„Oukej,“ utrousil o něco vlažněji. „Chápu, že tebe to tolik netankuje. Ty u toho myslíš na Xenu, Marge Simpsonovou a Rychlou rotu. Sorry, ale Gadgetce o tvý hučící kládě dát vědět neumim. Ale představ si, že projednou myslíš na někoho, kdo existuje. A týhle vyvolený dorazí srdíčková notifikace: ‚Michal si dělá dobře a myslí u toho na tebe.‘“
Když viděl, že jsem se zasekl v mezipatře rozpaků a prudérnosti, udeřil na mě z druhé strany: „Dobře, lilie. Co kdyby takový upozornění přišlo tobě: ‚Bejvalka nebo… nějaká Kozanda V-ozanda si to dělá, ale představuje si, že jí to děláš ty.‘ Jak by ses cejtil?“
A teprve tehdy mě naplno osvítil Pixelův génius.
„P-olichoceně,“ vypravil jsem ze sebe. „Potěšilo by mě to.“ Snažil jsem se představit si to v co nejostřejších obrysech. Jako by mi to upozornění cinklo právě teď. „M-moc.“
„Není to nic, co by volalo po odpovědi. Není to obtěžující. Prostě si jen ve svym volnym čase na svym soukromym pozemku: ve svý hlavě – za pomoci vlastní fantazie užíváš s člověkem, kterej tě přitahuje. A jsi natolik ohleduplnej, že ho k tomu ani nepotřebuješ,“ výmluvně odhalil dlaně a jeho prsty se od malíčku k malíčku zachvěly mexickou vlnou. „Je to ten nejupřímnější kompliment. Přirozený výběr. Výběr přirození. A přitom kompliment, kterej se stydíme si dávat. Radost, kterou se stydíme druhýmu udělat jen proto, že se bojíme, že MY budeme vypadat hloupě.“ Pixel mi skrz uretru promlouval do duše. „Máš nějakou pravidelnou protagonistku, se kterou dovádíš? A přitoms jí to nikdy neřek’? To jsi takovej sobec a srabík? Není ti ani trochu stydno?“ nakreslil na flipchart smutného smajlíka. „Pouhá její existence tě vystřeluje do extáze, a přitom umře a nikdy se o tom nedozví. Nemyslíš, že je slušnost poděkovat?“
Najednou jsem měl pocit, že jen těžko můžu udělat něco záslužnějšího než si ho na místě vyhonit a všem o tom říct.
„A v tom je to zásadní kouzlo, proč tahle aplikace snímá strach, nátlak a riziko,“ zadíval se na mě, jako kdyby otevíral bránu do svého zlatého dolu. „Není to totiž ‚prosím‘. Je to ‚děkuju‘.“ Napsal to slovo na papír úplně nejvýš, nad všechno ostatní. „A ‚děkuju‘ vytváří spiklenecké spojení. Vděčnost. Nenucenou intimitu. Která se často rozvine v konverzaci. V pozvání na kafe. A kafe, který vznikne na základě týhle apky,“ zařadil nejdelší pomlku, během níž mu zvolna stoupalo vzhůru pravé obočí a oba koutky, „je do 120 minut zásun, kámo!“ vyskočil ze židle, stleskl, „BAM!“ a namířil na mě ukazováčky. „Connecting people.“
„A proč hřib?“ ukázal jsem na flipchart.
„To neni hřib,“ uraženě ho obtáhl. „To jsou ruce.“ Vetkl jointa mezi rty, aby měl ty svoje volné, takže mluvil jen půlkou úst. „Jedna v pěst. Takhle masturbujou chlapi. A na ní druhá… otevřená. Takhle masturbujou buchty. A když to dáš dohromady,“ několikrát o sebe pěstí a dlaní zapleskal v překotném rytmu, který doprovodil i zpěvem: „Znala panna pána. Hádejte, co bylo dál.“ Naposledy mocně potáhl a típl. „Co ty na to?“
„Logo chce ještě zprůzračnit. Ale jinak dobrý,“ uznale jsem našpulil ret.
„Dobrý?!?“ chvíli přede mnou nekoordinovaně máchal rukama, jako by nevěděl, jestli mě má profackovat nebo začít škrtit. Nakonec uchopil můj obličej otcovsky do dlaní. „Mišelíne, ty nevíš, u zrodu čeho stojíš! Tahle apka sexuálně uzdraví lidstvo! Tahle apka je to, co položí Facebook. Proč myslíš, že z něj lidi odcházej?“ Aby urychlil výklad, přestal čekat na moje odpovědi. „Protože už jsou chudáci unavený z toho lajkovat ve tři ráno něčí fotky a doufat, že to toho druhýho trkne. Až tohle pustíme ven,“ ukázal fixem na hřib, „budou lidi ZKLAMANÝ z každýho zabzučení, který bude z jiný apky! Představ si, že ráno zapneš telefon a tam: 4 profilovky holek, co na tebe myslely, když hrály před spaním na klitaru. Ukaž mi v celym KYBERPROSTORU užitečnější informaci!“
Snažil jsem se vymyslet cennější sdělení. Napadly mě zpravodajské titulky typu: ‚Lék na rakovinu objeven‘, ‚Lidstvo přivítalo mimozemšťany. Přivážejí nápoj věčného mládí‘, ‚Nejvyšší formou života jsou rostliny. Pěstují si lidi na kompost,‘ ale záhy jsem to vzdal, protože ani jeden z nich Pixelovu notifikaci netrumfl.
„Dobře. Jestli to budou lidi používat masovějc, tak to má určitě potenciál,“ přisvědčil jsem. „Ale proč mi to říkáš? Proč nezbohatneš sám?“
„Chci, abys byl můj společník. Potřebuju to dobře odkomunikovat. Aby si lidstvo uvědomilo, že žensko-mužskej princip je ta nejvodvazovější atrakce, kterou mu Bůh nadělil. A že není divu, že jsme všichni frustrovaný, úzkostný a depresivní, když jsme si tuhle oxytocinovou sprchu sami utáhli. A ty to umíš se slovama.“ Trochu jsem se napřímil a samolibě překřížil ruce na prsou. „A taky vim, jak to máš poslední rok se ženskejma, takže budeš hlavní masturbační konzultant.“ Zase jsem je rozpojil, svěsil ramena a zadíval se smutně do koberce. „Jo, a potřebuju název.“
Za hodinu, během které se Pixel z jedné strany flipchartu snažil odhřibit hřib a já z druhé strany soukromě brainstormoval, jak by se měla jmenovat aplikace, která vyvede lidský druh z období sexuálního temna, jsem konečně utrhl list s osmi favority a slavnostně ho připevnil magnety na bílou magnetickou tabuli:
Masturbnation
HANDinHAND
BoNoBo
MasterBait
LastMast
WankU
fap app
Onano
„To poslední je palindrom,“ foukl jsem na fix, jako by to byl kolt, zavřel ho a zastrčil do kapsy.
Pixel opřel lokty o stůl, propojil prsty, položil na ně bradu a chvíli finalisty hypnotizoval.
„Co je to ‚fap‘?“
„To je anglicky zvuk, co vydává honění.“ Se smíšenými pocity jsem si uvědomil, že jsem opravdu expert na masturbaci.
Dalších dvacet vteřin nehnutě seděl. Vtom prudce vstal, párkrát se přehnal místností a tleskal u toho, jako by se snažil vyhecovat neviditelný fotbalový tým. „Máme to! Máme to!“ Zastavil se před tabulí. „To druhý ‚app‘ vypustíme,“ začmáral ho. „Ve ‚fap‘ už tak trochu je. Bude to prostě: fap.“ Strhl papír na zem a rozmáchle napsal ony tři osudové znaky giganticky přes celou tabuli. „Není to jen tak nějaká apka. Je to fapka! A to ‚f‘,“ podtrhl ho, „je příslib. Příslib sladkého zapovězeného f word. Příslib, že si fikneš.“
Spokojeně se rozvalil zpátky za stůl. Sevřel mezi palcem a ukazovákem obou rukou pravý úhel, přiblížil je k sobě a vytvořil obdélníkovou prstovou obrazovku, skrze kterou se novým brandem kochal. „f a p,“ hláskoval rozkošnicky. „Garantuju ti, že tahle tři písmenka budou do tří let na titulce Forbesu. A pod nima já ve smokingu stát za rozkročenou nahou buchtou a zakrývat jí dlaní přirození.“
„Dd-obře.“ Každý by měl mít svoje sny. „A… co teď?“
„Teď to nejmenší,“ zarachtal Energitem. „Splašit bakšiš.“
Chceš vědět, co bylo dál?
Staň se patronem Jiřího Charváta.
Získáš přístup k novým videím, mind-upům, přednáškám, slamům, rozhovorům, článkům…
o měsíc dřív než všichni ostatní. A dobrý pocit, že mohly vzniknout díky tobě.
Přidej se na www.patreon.com/jiricharvat.
Sám si řekni, kolik mi věnuješ za jeden kousek „umění“,
a splň mi sen: stát se spisovatelem a performerem na plný úvazek.
Tahle epizoda se mohla stát skutečností
díky finanční a morální podpoře mých famózních patronů:
Martina Mia Svobodová | David Švejda | Táňa Jírová | Jiří Boháč | Soňa Jaššáková | Jan Trávníček | Tvoje máma | Tomáš Kučera | Jan Gruncl
Petra Slobodová | Mira Siler | Michal Zubáč | Kristýna Šohajová | Blanka Škaloudová | Khalia Art | Michal Novák | Pavel Nýdecký | Jan Rosenthaler | Anna Ackermann | Petra Kubaláková | Jan Klos | Martin Střeštík | Michaela Stará | Branislav Trnkócy | Yitka Müllerová | Liška Podšitá | Martin Kalužík | Magdalena Papežová | Hana Hlávková | Josef Dastych | Martin Jirava | Michal Novotný | Viktor | Milan Rakowski | Filip Mrkvička | Tomáš Rampas | Bronek | Tomáš Blaho | Vít Jurásek | David Špaček | Jiří Janoušek | Michala Tomanová | Aňa | Mighq | Radka Hrotková | František Löffelmann | Zdenek Svoboda
I ty můžeš být jedním z nich a jet v tom s námi.
Papírová pojistka, až umřu a nebudu moct platit hosting.