ENTER #1: Doma je koma

Dveře se zarazily o moje temeno. Škvírou se protlačil třínohý mops a začal mi z tváře olizovat přilepený čokopiškot.

Dveře zabraly víc, odsunuly mě stranou a mezi futry se zhmotnila dredatá silueta v oblaku marihuanového dýmu: „Tak jak to de na volný noz– Wou-hou!“ Praštilo ji do očí panorama zamaštěných talířů, nahodilá klubka oblečení a moje bezvládné tělo pohozené v nepodařeném pentagramu z krabic od pizzy. „Tady se to rozvolnilo nějak moc! Cos dělal ty dva měsíce? Hibernoval?“

„Pf-k-k-k-k,“ hlasivky, které několik týdnů zahálely, nepřesvědčivě zaklapaly jako velikonoční řehtačka. „Fff-acebook. Porno. … Facebook,“ zavzpomínal jsem. „Někdy jdu čůrat.“

„Takže honička,“ Pixel mi podal ruku a zvedl mě do sedu. „Dík, že sis na mě našel mezírku.“ Opřel mě o lednici.

Nepřítomně jsem civěl do podlahy. „Když nepracuješ, tak…“ odevzdaně jsem k němu vzhlédl, „nic nejseš. Jenom průduch vědomí.“

„Průduch by se hodil,“ Pixel zavětřil a zkřivil tvář. „Větráš někdy?“ Otevřel okno.

„Lidi si nevymysleli práci kvůli penězům, ale aby měli nějakej význam,“ zachumlal jsem se před lednovým vzduchem do plážové osušky a kamaší. „Aby něco byli. Vyrážej ven… něco bejt. Je chlácholivý přijít do práce, mít jasně vymezenou arénu a jednoznačnej úkol. Když tohle nemáš, tak se probudíš a koukáš… dokud se nezačne stmívat.“

Pixel vylovil ze záclony víčko od jogurtu.

„Výplatní páska je odměna až ve druhym plánu. To hlavní, co ti práce dává, je identita a zdánlivě smysluplnej program.“

„Takže jinými slovy…“ dal olíznout stříbrné kolečko psovi, „když jsi byl v kanclu, kňourals, že jsi v kanclu. A teď když v něm nejsi, kňouráš, že v něm nejsi?“

„Máš psa.“

„Mo-psa,“ opravil mě. „Má tři nohy,“ popadl psí váleček a hrdě mi natlačil do obličeje znetvořený pahýl.

„Mo-numentální. Jak se jmenuje?“

„Zátopek.“

„Jako ten běžec.“

„Taky. Ale hlavně dost prdí. A to umí fakt zatopit.“

„Proč ho máš? Koupil sis bezpodmínečnou lásku?“

Podržel ho před sebou na dlani jako Hamlet lebku a chvíli se vzájemně hypnotizovali. „Když mám pocit, že je všechno na hovno, podívám se na něj, na mrzáka, jak hopsá a cupitá,“ pousmál se. „Jak umí bejt šťastnej s tím, co má.“

„Aby ne. Neuvědomuje si sám sebe,“ zamával jsem mu rukou před čumákem, který vypadal, jako by ho strčil do drtiče plechovek. „Neví, že umře. Ani že je šereda. To se mu to zenuje. A pořád má o nohu víc než ty.“

Pixel se znovu rozhlédl po pokoji, ve kterém to vypadalo, jako by se tu srazil kontejner na textil s kontejnerem na odpadky. „Kámo, ty jsi na dně. U dospělýho chlapa to nemůže vypadat jako u mediků na koleji. Půjdeš pracovat do HUBu.“

„Co to je?“

„Coworkingový centrum. Kam choděj lidi, aby nedopadli jako ty.“

„Neee,“ znovu jsem se protestně svalil na podlahu. „Vždycky jsem chtěl pracovat z domova.“

Pixel rozpřáhl paže: „A jde ti to skvě-LE!“ Začal aplaudovat.

 
 

„Nádherné novoroční odpoledne,“ hyperaktivní modrovláska s obřími kruhy v ušních boltcích a tričkem s nápisem GARBITCH, potetovaná snad všude kromě nosu, vyskočila nadšeně zpoza stolečku s písmenem „i“. „Chcete se stát členem?“

„Ne. H-gnnk–“ Pixel mě šťouchl loktem do žeber. Chtěl jsem mu to vrátit, ale vykryl to a cvrnkl mě do čela. Naštval jsem se a žďuchl ho do obou ramen. Stočil mi ruku za záda a sevřel mi hlavu do kravaty. „Ano! Ano! Chci! Chciii!“

„V-výtečně,“ zaváhala a pověsila mi kolem hlavy členskou kartičku. „Za pouhých 5 150 Kč máte vlastní…“

Volnou rukou jsem si ji zase sundal. Pixel mi ji zase nasadil.

Vykroutil jsem k němu obličej a křičel šeptem: „To je jak další nájem!“

„Nebo můžeš zůstat doma a proměnit se v kompost. Zdarma.“

Přiložil jsem kartu k platebnímu terminálu. Pixel mě osvobodil.

„A co bude vaším předmětem podnikání?“ cvakla propisku o Kerbera na pravém spánku.

„Předmětem?“

„Váš projekt,“ široký úsměv odhalil piercing mezi předními zuby. „Já třeba kromě toho, že pracuju tady, vyrábím šperky z odpadu.“ Natočila ke mně jeden ze svých zmrzačených ušních boltců. „Tohle je z pneumatiky.“ Bál jsem se, že to boltec nevydrží, praskne a její ucho mi vystřelí oko.

„Psst. Má ráda odpadky!“ Pixel mě zatahal za kartičku. „Vem ji k sobě domů a dneska skóruješ.“

„Budu psát,“ přesvědčoval jsem i sám sebe. „Povídky. Básničky. Legrační… vystoupení.“

„Chah!“ plácla mě žoviálně do hrudníku. Pak poprvé zvážněla. „Ne, doopravdy. Musím to tam napsat.“

 
 

Ze dne na den jsem se přemístil z podlahy svého bytu ke stolečku uprostřed coworkingového centra. A místo chuchvalců prachu, které se zakmitají s každým vypuštěním vzduchu z nozder teď kolem mě kmitají naspeedovaní volnonožani, klovou do klávesnic, telefonují, skypují, trellují, slackují a vypadají, jako že vědí, co dělají. Vědí, jak naprogramovat web, jak založit eseróčko, jak se vyčůrat, i když vedle někdo stojí.

Zpoza víka MacBooku po mně těknuly pronikavé oči vyholeného vysportovaného týpka s dřevěnými brýlemi a plnovousem. Uhnul jsem.

Já nic z toho neumím. A říkám si, jak to, že oni ano? Vyrůstali jsme snad v jiných světech? Jak to, že jsem seděl 18 let! ve školní lavici, a neumím vyplnit daňové přiznání? Zato znám vzorec kyseliny dusičné.

HNO3.

Kolik lidí se musí ročně popasovat s daněmi a kolik s kyselinou dusičnou?

Kolik lidí by se radši poleptalo kyselinou dusičnou, kdyby pak nemuseli řešit daně?

Tihle borci neodevzdali svůj osud do laxních dlaní vzdělávacího systému, ale vědomě se rozhodli, co chtějí umět, a ve svém volném čase si za tím šli. A teď mezi nimi sedím, koukám na graf jakéhosi bitcoinového cashflow načmáraného fixou na chytrou stěnu a uvědomuju si, že tady je i zeď chytřejší než já.

„Všechno žůžo ňůňo?“ na rameni mi přistála Garbitchina ruka s logem pražského metra na hřbetu.

Zvedl jsem oba palce a nasadil šroubovaný úsměv. Když se usmíváte, vypadáte mile, vychovaně a schopně.

„Juchů!“ radostně poskočila a objala mě.

Jak může být někdo i v civilu nonstop rozjařenější než moderátoři Kouzelné školky? Hledal jsem na jejích předloktích stopy po vpiších, které by to vysvětlily.

„A co je tadyyy… úplně nejlepší?“ nedala si pokoj.

Zamyslel jsem se. Nejlepší je, že když narazíš při práci na odpor, nemůžeš se tu jít osprchovat nebo začít masturbovat, jako sis navykl doma, abys snížil úzkost.

HUBí slogan sice zní: „HUB. Inspirativní prostor pro setkávání,“ ale přiléhavější by bylo: „HUB. Nedá se tu masturbovat“.

Kdybych tu byl sám, dávno ležím naložený ve dřezu se sklenicí Nutelly a mnu si genitálie.

„Nejlepší je samoobslužná kuchyňka,“ pokynul jsem ke kouřícímu kotlíku na lince. „Že se obsloužíš a pak jenom necháš peníze v ošatce. To je milý.“

„No a ještě počkejte, až ochutnáte! Dneska máme totiž naši specialitu!“ lípla na kotlík lísteček a napsala na něj BORČ.

Borč? Chm.

Jestli jsou to takoví supermani, jak to, že neuměj správně napsat polívku?

Tak moment. Znovu jsem se rozhlédl po prostoru. Jediný post-it proměnil atmosféru v celé místnosti. Co když…

Co když ani ostatní lidi, které denně potkáváme, nejsou tak schopní, jak se tváří?

Upnul jsem k té malé chybějící vertikální vlnovce s háčkem veškeré naděje.

Co když mají VŠICHNI v hlavě úplně stejný pocit prázdna? (Často je to vidět v tramvaji, kdy lidi prostě jen civí před sebe a vypadají, jako byste je vypli.) A každý den s ním vyrážejí do světa a znovu a znovu předstírají, že jsou to, co mají na vizitce.

Opětovně jsem se střetl se zorničkami v dřevěných brýlích. Ale tentokrát jsem zatnul zuby a vydržel.

Uhnuly.

Ha!

Co když je to celé jenom velká hra, kde si vybereš, co budeš? A každý den se to prostě jenom znova snažíš být. A děláš, že to není tak těžký.

Děláš, že víš, co děláš.

Bože. Prosím! Ať to tak je. Protože jestli ne, tak jsem kompost.

Garbitch se zasmála a praštila do čela: „Ježiši!“ Vepsala mezi R a Č chybějící Š.

Vstal jsem a odešel na záchod masturbovat.

 
 
 
 

Chceš vědět, co bylo dál?
Přečti si ENTER #2: fap hned a nečekej měsíc jako ostatní.

Staň se patronem patronem iwrite.cz.
Získáš přístup k novým ENTERům, mind-upům, slamům, přednáškám, článkům…
o měsíc dřív než všichni ostatní. A dobrý pocit, že mohly vzniknout díky tobě.
 
Přidej se na www.patreon.com/iwrite.
Sám si řekni, kolik mi věnuješ za jeden kousek „umění“,
a splň mi sen: stát se spisovatelem a performerem na plný úvazek.

 

Tahle epizoda se mohla stát skutečností
díky finanční a morální podpoře mých famózních patronů:

TOP patroni: Tomáš BIČÍK, Luboš HAJTINGER, Martin JIRMAN, Standa VĚTROVSKÝ, Pavla BLÁHOVÁ, Michal LAŠKO

Mlaskoň | Jiří Boháč | Soňa Jaššáková | Matouš Blažek | Jan Trávníček | Tvoje máma | Tomáš Kučera | Jan Smejkal | Jan Gruncl

Mira Siler | Liška Podšitá | Blanka Škaloudová | Martin Kalužík | Jan Klos | Magdalena Papežová | Hana Hlávková | Josef Dastych | Martin Jirava | Michal Novotný | Viktor | Milan Rakowski | Filip Mrkvička | Tomáš Rampas | Bronek | Tomáš Blaho | Vít Jurásek | David Špaček | Jiří Emmer | Michala Tomanová | Tomáš Vaníček | Aňa

 

I ty můžeš být jedním z nich a jet v tom s námi.

 

 

Papírová pojistka, až umřu a nebudu moct platit hosting.

KOUPIT