Dobré jitro. Moje jméno je Jiří Charvát a před pár týdny jsem si uvědomil, že neexistuju.

Tak… stane se.

Ale furt to není tak hrozné jako to, jak jsem se cítil před třemi lety. Před 3 lety jsem měl hrůzu z veřejného vystupování. Byl jsem uzavřený, poměrně sociálněfobický člověk. Každé vystoupení jsem si připravoval slovo od slova. Měl jsem noční můry, že stojím na pódiu a nevím, co mám říkat. Když mi ve firmě nabídli, abych vedl kurz copywritingu, tak jsem si nedokázal představit, že někomu něco vykládám souvisle 7 hodin.

Tak jsem se přihlásil na kurz Jak se zbavit strachu, který spočíval v tom, že přišel lektor a říká mi: „Chceš se takhle cítit?“

A já říkám: „Ne. Proto jsem přišel na kurz a zaplatil jsem si ho.“

„Tak necháš ten strach teď odejít?“

„No, kdyby to bylo takhle jednoduchý, tak bych to už asi dokázal…“

„Chceš se takhle cítit?“

„Ne.“

„Tak necháš ho teď odejít?“

A tohle jsme dělali celý den za 3 000 korun.

Ale přesto tady teď před vámi stojím a něco poměrně plynulého se mi line z otvoru v hlavě. A jak to? Jak je to možné?

Může za to fantazie!

 

Začal jsem hodně číst. Rozšířil jsem si vědomí pomocí psychoaktivní liány v peruánské Amazonii. A začal jsem se zajímat o podstatu reality jako takové.

Americká spisovatelka Anaïs Nin napsala: „Nevidíš věci takové, jaké jsou. Vidíš věci takové, jaký jsi.“

Žádná, ani jedná jediná, věc ve vašem životě nikdy neexistovala nezávisle na vás. Ani Donald Trump, ani vaše maminka, ani Méďa Béďa. Každý, koho jste kdy potkali, všechno, co jste kdy viděli nebo jenom zaslechli… všechno bylo okamžitě kontaminováno vámi.

A já taky.

Teď tady před vámi stojím, ale nevznikám tady. Vznikám ve vašich hlavách a v té svojí. A jsem tady xkrát, nevím kolikrát, stokrát. A v hlavě každého z vás vypadám jinak. Někomu jsem sympatický, někomu ne. Někdo si víc všímá toho, co mám na sobě. Někdo toho, jak zbytečně gestikuluju. Někoho sexuálně přitahuju. Někoho ne. Někdo ještě váhá.

 

Realita je velmi nejednoznačná. Když si myslíte, že většina lidí je slušných a poctivých, tak jsou. Když si myslíte, že jsou to svině, jsou. Když si myslíte, že brokolice je lahodný křehký zdroj železa, je. Když si myslíte, že je to odporný slizký ministrom, po kterém zvracíte, zvracíte.

Dívám se na svět jednou malilinkatou klíčovou dírkou, takže vidím asi tolik z toho všeho. Stačí, abych udělal úkrok stranou svého souseda nebo šéfa, maminky, partnera… kohokoli a uvidím úplně jiný svět.

Skutečnost je jako Rorschachova skvrna. Akorát daleko daleko složitější. Takže má tolik výkladů, kolik je pozorovatelů.

Výhodou Rorschachovy skvrny, že na konci sezení ji psycholog schová do šuplíku, takže na ni nemusím čumět celý život. Na rozdíl od reality, kterou do šuplíku neschovám a nejenomže na ni musím čumět celý život, já v ní musím celý život existovat.

Jsem vězněm svého výkladu reality. Můj výklad reality určuje moje hodnoty. Určuje to, jak se cítím, to, co si myslím. Určuje, kdo si myslím, že jsem. Určuje, co dokážu a co nedokážu.

Ale skutečnost to není.

Skutečnost je nekonečně složitá a není možní ji zavnímat v její celistvosti.

Ale co to potom tohleto je? Co to… prožívám?

To, co žiju, je výplod mojí fantazie.

Mozek je orgán, který má za úkol snít. 24/7. A já žiju svůj sen.

A vidím ostatní – vás – jak žijete ty svoje.

Nejvíc mě to bije do očí na eskalátorech. Když proti mně jede ta masa obličejů, které jsou ve vypnutém módu, protože jsou jakoby samy v davu, takže nemají žádnou masku. A teď vidím, jak se každý z nich tváří. Někdo je smutný, někdo je veselý, někdo je takový rezignovaný, někdo je vystrašený. A je to podle toho, jaký sen se komu zdá. Podle toho, jaká mu jeho Rorschachova skvrna připadá. Někomu připadá zábavná, někomu smutná, někomu hrozivá.

 

A pak je tady asi nejzáludnější otázka: Kdo je ten snílek? Kdo sní?

V mém životě, v mém snu, jsem to já. Ve vašem snu jste to vy.

Ale kdo jsem já? Nebo… co jsem já?

Jsem nějaký svůj dojem? Nějaký příběh, který sám sobě vyprávím? A je to, co si o sobě myslím já, pravdivější než to, co si o mně myslíte vy? Nabízí se odpověď, že asi ano, že nikdo mě nepozná líp než já sám sebe. Ale jsou lidi, kteří se podceňují nebo přeceňují nebo třeba nenávidí sami sebe a v takových případech to vypadá, že okolí je schopno je zhodnotit objektivněji.

Takže co jsem? Jsem nějaké genetické predispozice plus zážitky, které jsem prožil, lidi, které jsem potkal, místa, kde jsem byl, knihy, které jsem přečetl?

 

Jed McKenna, což je týpek, který tvrdí, že je probuzený, říká, že pravé já je žádné já. Že základ člověka tvoří nic. Prázdno. A že to, co si myslíme, že jsme, je jenom nějaký nahodilý nahromaděný chuchvalec vzpomínek, dovedností, názorů a hlavně emočních vazeb k věcem a k lidem. A vlastně ani ne k věcem a k lidem, ale k našim představám o nich. A že když tohle všechno strhneme, tak nezůstane nic.

A říká, že nejhlubší lidská hanba spočívá v pocitu, že jsme podvodníci; že nemáme žádný pevný základ; že jsme neautentičtí; a ostatní jsou opravdoví, ale my ne.

A to, co pohání lidi v jejich činnosti, není strach ze smrti, ale z nebytí. Z toho, že neexistujeme.

A to nás tak děsí, že kolem tohoto prázdna vztyčujeme ego – naše falešné já – a veškerou životní energii věnujeme jeho promítání a udržování.

Tím, že vstupujeme do různých rolí. Copywriter, matka, account manager, zpěvačka, prezident a tak dále.

Takže ego je vlastně obranný mechanismus proti nicotě a jeden z nejvíc fascinujících výplodů naší fantazie. Svého druhu halucinace.

Kterou si neustále udržuju tím, že se odrážím v očích ostatních. Ve vašich očích. Protože ego – to, co si myslím, že jsem – není schopno existovat samo o sobě. Já když se chci považovat za sexuálně atraktivního, tak musím opravdu někoho přitahovat. Když si chci myslet, že jsem vtipný, tak se musí smát někdo ještě jiný než já. Když se směju jenom já, tak… je to taky příjemné – a stává se mi to – ale nestačí to.

A proto je mi tak příjemné, když mě ostatní odrážejí tak, jak chci já. Protože tím potvrzují moji představu sebe sama. A proto je mi nepříjemné, když mě odrážejí jinak, než chci. Třeba když mi někdo řekne, že jsem sobec, tak já se rozčiluju, protože se jím necítím být a narušuje to moji představu. A proto jsem z máločeho tak zoufalý, jako když mě někdo ignoruje – i kdyby to byl třeba jenom prodavač párků v rohlíku – protože on tím zpochybňuje moji existenci.

Ego je velmi silná halucinace. Většina lidí mu naprosto propadla a zcela se ztotožňují se svojí postavou.

Velmi intenzivně si můžete ego užít, když vám ujede tramvaj před nosem. Vás se tahle událost nijak moc nedotýká, vy jste jenom jeden z tisíců pasažérů v MHD mraveništi. Ale vaše ego by odpřisáhlo, že vám to řidič udělal naschvál.

A úplně stejným způsobem ego zveličuje vaši úlohu ve všech životních situacích. V práci, na párty, v jakémkoli rozhovoru i tady. Takže vy díky tomu dostáváte naprosto zkreslený falešný obraz svojí existence.

 

Takže když to shrnu: Pro vás neexistuje žádná pevná daná skutečnost. A neexistujete ani vy. Obojí si představujete.

 

Což je samozřejmě strašidelné.

Takže před tím utíkáme. Sami před sebou a před tímhle prázdnem.

Nejlepší útěk je flow. To znamená nechat se naprosto pohltit nějakou činností a přijít o veškeré sebeuvědomění. Nejlepší je to proto, že je to produktivní, takže to může být zdrojem vaší obživy.

Pak jsou tady méně šikovné způsoby útěků a to jsou ty neproduktivní. Hodně populární je třeba neustálá konzumace informací, většinou zbytečných. Takže Facebook, zpravodajství… Až po další útěky, co vás napadnou. Přes chlast až třeba po sebevraždu, to je hodně radikální útěk.

 

No a pokud nechcete utíkat, můžete svoje ego zabít. Což tedy… není úplně super program na víkend. Zvenku je to k nerozeznání od psychického zhroucení. Na osobnostní úrovni zemřete. Zjistíte, že nejste od ostatních oddělení. Takže… jste osvícení a už nic nechcete, protože víte, že ani nic nemůžete mít, takže najednou všechno máte.

 

Já jsem se rozhodl zatím ego nezabíjet, protože právě bych se musel zhroutit a nechat se vyhodit z práce a odcizit se hodně svým blízkým lidem, což jsou všechno lapálie, které v tuhle chvíli ještě nechci podstupovat.

Ale učím se nosit ego volně. Jenom jako kostým. To znamená obléct si ho, když se chci namotivovat. Tak si nakukám, že na mně záleží, že to je důležité. Ale pak ho sundám a neidentifikuju se s ním.

Protože to, že neexistuju – že jsem jenom svoje a vaše představa – je samozřejmě na jednu stranu trochu zklamání – zamrzí to – ale má to i svoje výhody. Já tím, že nemám žádný pevný základ, tak jsem neuvěřitelně tvárný.

A takhle to i vždycky bylo. Když třeba Eskymák vyřezal z kosti něco fakt divnýho, tak ostatní Eskymáci mu neřekli: „Tys ňák neměl svůj den,“ nebo: „Ty seš ňákej divnej,“ ale řekli: „Hmm. To nám teda bohové chtěli tentokrát sdělit opravdu zvláštní věc.“

Staří Římané věřili, že ve zdech jejich domu bydlí duchové. A když se tihleti duchové uráčí, tak přijdou, posednou vás a to je nával inspirace. A těm duchům se říkalo géniové. Teprv potom přišla sebestředná renesance a osvícenství a přenesla zásluhy, ale i břímě tvůrčího procesu na člověka samotného. A najednou on byl tím géniem.

 

Když si řeknu, že neexistuju, že jsem jenom nějaký kanál, skrz který proudí nápady, tak najednou to ze mě snímá odpovědnost. A nápady chodí snáz. Nesouvisejí se mnou. A jsou to jenom jakési dárky, které na mě prší.

Když se přestanu identifikovat se svým egem, tak si uvědomím, že tady nejsem proto, abych někomu něco dokazoval. Ani vám, ani sobě ne. Nikoho to nezajímá! Každému jste úplně ukradení. Nějaký Charvát tady, to zajímá jenom mě. Jinak nikoho.

Takže já tady nejsem proto, abych podával nějaké výkony. Já jsem tady proto, abych si hrál v tomhletom divném zvláštním lunaparku, ve kterém všichni vězíme, a vyzkoušel všechny ty atrakce, co tady jsou, protože bych byl hloupý, kdyby ne, když už mám jednou lístek.

 

Ten člověk před třemi lety byl někdo jiný. Když jsem byl on, tak jsem se trápil. Tak jsem v něho přestal věřit a začal jsem věřit v někoho, koho mám radši. Hodně mi v tom pomohlo, že jsem měl i někoho, kdo věřil ve mě.

A zjistil jsem, že moje já nemá mantinely, protože já si svoje já jenom představuju. Takže i moje mantinely jsou jenom moje představa.

Takže dneska nejenomže vedu úspěšný kurz copywritingu, ale jak vidíte, nedělá mi problém ani vám tady vykládat něco, u čeho si půlka z vás bude klepat na čelo, protože vím, že je to jedno.

Šel jsem přímo proti strachu a přihlásil jsem se do Školy improvizace, takže dneska chodím na pódium s tím, že nevím, co tam budu říkat.

A zároveň jsem úřadující mistr republiky ve slam poetry – což už je úplnej bizár – je to zápas v poezii. V 6 večer odlétám na Mistrovství Evropy do Belgie.

 

Takže otázka zní: „Opravdu se chcete takhle cítit?“

Jestli se vám výhled z vaší klíčové dírky nelíbí, tak prostě jenom poodstupte, vezměte vrták nebo něco a udělejte si novou díru. Představte si svět takový, aby vám v něm bylo dobře. Věřte tomu, co je vám příjemné. Věřte tomu, co vám funguje. Přestaňte věřit v to, co vám ubližuje. Představte si sami sebe takové, abyste se měli rádi a byli si sympatičtí.

 

seš duch, co v kostlivci
na kusu šutru pluje
to, čemu uvěříš
najednou existuje

lapený uvnitř zornic
skáčem skrz datumy
nejdřív tu nebylo nic
a teďka jsme tu my

stínovej blockbuster
na stěně jeskyně
full HD remastered
jestli spim, štípni mě

jsem život, co se naskyt’
když si dal Bůh dva prásky
s štamprlí ayahuascy
jdu hledat zbytky lásky

a než jdu spát
tak se mi zdá
že ty seš já
a já jsem ty

 

a život šňůrka

 

na momenty

 

a s každým dalším            a s každým dalším           a s každým dalším

 

mám větší podezření

 

že realita

 

 

není

 

Váš svět je výplod vaší fantazie. Vaše fantazie je tak jediným limitem vaší skutečnosti. Nikdo neví nic líp než vy. Tohle je čistě váš sen. A vy si s ním můžete dělat, co chcete.

Takže… dobrou.

 

 
CreativeMornings.com | 25. 11. 2016 v DUP36 | Jirko Sekero, děkuju <3