Český stand-up nemá nic na srdci. Rozhovor pro magazín Lípa

Jiří Charvát není spisovatel, komik, copywriter, performer, kreslíř ani scenárista. Je vědomí. Říká lidem, co nechtějí slyšet. A oni se smějí. Tak je psáno na jeho webu iwrite.cz. Dvakrát vyhrál Mistrovství ČR ve slam poetry, napsal knihy Eskejp: Na útěku z kanceláře a Qejci: Existenciální sperma komiks. Na konci měsíce přijede po druhé do České Lípy se svou Stand-up Factory vol. 2.

 
Co se u tebe událo za profesní změny od posledního „českolipského“ rozhovoru, který s tebou vydal Milan Bárta v dubnu 2017 na i-novinách?

Na podzim jsem vykouřil halucinogenní žábu a zjistil, že život je jenom lunapark, kde si můžeš prožít cokoli chceš. Není tu co získat. Není tu co ztratit. Jsi tu jen na mžik. A nejde tu o nic jiného než o ten příběh, který si prožiješ. Seděl jsem v práci. Zíral do inboxu, kam pršely další a další e-maily. A já věděl, že tam budou pršet pořád. Se mnou i beze mě. Dal jsem výpověď. Uvědomil jsem si vlastní smrtelnost (nebo aspoň té postavy, které se říká Jiří Charvát) a obrovskou potřebu vypadnout z toho bláznivého tempa. Do klidu. K sobě. Do prázdna. Chci přestat utíkat a začít tvořit. Chci psát a říkat, co mám na srdci. Těšit lidi, ulehčovat jim. Ne jim coby reklamní textař ještě nakládat. Chci vynášet na světlo všechen ten vnitřní chaos, nejistoty, strachy. To, že nevíme, kdo jsme, kde jsme, co se děje a co bude za vteřinu. Říkám lidem na jevišti: „Umřeš. Nikdo tě nezná. Všechno, co si myslíš o sobě a o světě, existuje jenom ve tvojí hlavě.“ A oni se smějí. Úzkost se dere ven skrz bránici. Humor je pravda a bolest.
 

Jak jsi se změnami spokojen nyní? Trpíš hlady?

Není to jednoduché. Tím, že přestaneš chodit do práce, přijdeš o velkou část identity. Když sedíš v kanclu a děláš, co ti říkají, život není záhadný, smutný, strašidelný, matoucí ani melancholický. Je to praktické jeviště pro jednoznačnou akci. Já jsem teď doma. Civím do prázdnoty. A můžu být cokoli. A vidím ten cvrkot venku. Který není v mnoha případech ničím jiným než právě útěkem před tímhle prázdnem. Hlavně se udržet zaNEprázdněný. Nějak se zabavit na další hodinu. Já teď chci dělat věci pro ty věci samé. Ne jenom vyhodit čas a dostat za něj peníze.

Hlady netrpím. Dostávám nárazová pozvání na konference, kam přijdu, řeknu lidem, co nechtějí slyšet, a oni se smějí. Na HR konferenci říkám personalistům, že jejich práce je zbytečná a vymysleli ji v Institutu pro vymýšlení práce, aby je nějak zabavili, než umřou. Na copywriterském sedánku vysvětluju reklamním textařům, že je smutné, že kreativní lidi zasvětili svoje životy vytváření falešných potřeb. Moderuju marketingovou konferenci a uvedu na pódium člověka z Philip Morris slovy, že jeho společnosti zabíjí lidi, a ještě si za to nechává platit. Přijdeš na pódium, řekneš pravdu a lidi se smějí. To je na pováženou. Vyvstává otázka, v jakém módu potom komunikujeme normálně.

Požádal jsem svoje fanoušky, jestli mě podpoří přes crowdfundingovou platformu Patreon. Určí si, kolik jsou ochotni mi dát za jeden kus „umění“, a když napíšu nebo natočím něco, co podle mě stojí za to, částka se jim strhne z karty. A už se našlo 42 dobrých duší, které se skládají, abych mohl tvořit.

Pozoruju to. Sleduju, jestli to bude na uživení. Sleduju, co se bude dít. Když to nezkusím, nikdy nezjistím, jak by to dopadlo. Navíc mám finanční polštář. Přesně vidím, kolik peněz mi zbývá. Kolik mi zbývá času, to nevidím.

 
Celý rozhovor TU na stranách 3–5.

Stand-up Factory vol. 2 v České Lípě jako FB event.