7 věcí, které byste měli mít na svatbě, aby vaše manželství vydrželo

Moderní společnosti jsou posedlé velkými okázalými svatbami. Vyvinuli jsme si vysoce detailní kolektivní přesvědčení o tom, jak by měla správná svatba vypadat, od speciální květinové výzdoby, povlaků na židle, dárků pro družičky a správného pořadí proslovů.

© Getty

Naše současná kultura se tak snaží vyjádřit, že svatba je důležitá událost, od které se odvíjí i úspěch samotného manželství.

Výsledky ale nejsou příliš povzbudivé: pojítko mezi kvalitou svatby a kvalitou následného manželství je přinejlepším nezřetelné. Ať už je ceremonie sebepompéznější, manželství se rozpadají ve znepokojujícím – i když očekávatelném – měřítku.

© Rex

To, čemu říkáme svatba, vyvstalo historicky z několika motivů: byla to událost navržená proto, aby dala na odiv něčí status, přijala někoho do komunity, pozvala Boha, aby byl svědkem spojení. Tyto ambice nám už dnes mohou připadat drobet mimo mísu. Proto se někdy objevují názory, že svatební ceremonie jsou přežitek. Vykašleme se na to. Proč vyhazovat tolik peněz a dělat si tolik vrásek? Kus papíru na registračním úřadu stačí.

Tím ovšem přehlížíme výhodu rituálů. Teoreticky plní rituály mimořádně důležitou funkci. Organizují a veřejně vyjadřují sled emocí a akcí, k nimž by jedinec jen velmi obtížně dospěl sám. Dávají strukturu vnitřnímu životu – a nejlépe odhalují své výhody v náboženských rituálech, jako je židovský Den smíření nebo období truchlení známé jako „iddah“ následující po muslimském pohřbu.

© Getty

Problém svatebního dne je, že – ve své současné podobě – jde o děsivě špatně navržený rituál. Vyžaduje od základů překopat podle vyspělého moderního pochopení účelu této příležitosti, kterým je jednoduše: pomoci, aby to v manželství lépe klapalo.

Samozřejmě – redesign svatebního dne zní divně. Redesignu a novátorství jsme otevření, když jde o technologie. Nikdo si nemyslí, že je dobrý nápad pořád řídit sto let staré auto. Přesto když dojde na společenské praktiky, úzkostně se držíme pradávného.

© Getty

Činíme tak ze strachu: protože manželství je tak nejistý byznys, tišíme své úzkosti tím, že děláme to, co dělali lidé vždycky, a snažíme se tak ubránit novým pošetilostem. Tím ovšem ignorujeme to, že manželství napříč historií byla spíše katastrofická, a tvrdohlavé lpění na tom, co bylo, je tak podobně prozíravé jako trvání na metodách středověkého instalatérství nebo operací mozku.

Při přestavbě svatebního dne bychom měli začít na zelené louce a jednoduše se zeptat: Jaký druh ceremonie by pomohl manželství přežít? Jak můžeme navrhnout den tak, aby přispěl k udržení svazku?

 

1. Nové svatební sliby

 
Svatební sliby jsou přísahou lidem, kteří ještě neexistují, ohledně okolností, které si ještě nedokážeme plně představit. Přesto plní důležitou funkci, přinejmenším jako vodítka při těžkých situacích v budoucnosti.

Problémem současných slibů je jejich optimismus. Zde je třeba radikálně vystřízlivět, abychom předešli hněvu a rozmrzelosti. Sliby by měly výstižně předjímat, co by nás mohlo později nabádat k rozvodu – a potvrdit, že smutek, který přijde, není ani neobvyklý, ani osobní kletbou. Zde je výběr slibů, které by mohl v utopii pár skládat:

Uznávám, že je se mnou – v mnoha ohledech, o kterých ještě nevím – velmi těžké žít.

Slibujeme si, že nebudeme panikařit, když za pár let to, co dnes děláme, bude vypadat jako nejhorší rozhodnutí našich životů.

Když budeš hrubý/á a nazveš mě p**ou nebo zkurveným hajzlem, budu se v hloubi srdce snažit pamatovat si, že je to proto, že jsi zraněný/á – ne proto, že jsi v jádru zlý/á.

S každým je něco šeredně v nepořádku. Slibujeme, že nebudeme hledat jinde. Tam venku není nikdo lepší. Jakmile je poznáte, s nikým není k vydržení.

© Getty

To, že už nikdy nebudu moci strčit penis do nové osoby / nikdy nebudu moci nechat strčit jiný penis do sebe, je jednou z tragédií existence. Omlouvám se, že moje žárlivost a tvoje žárlivost učinila toto podivné, ale zcela nezbytné sebeobětování nutným.

[Ticho z publika, následované melancholickým provedením Pergolesiho Stabat Mater, během něhož jsou chřest a citron, symboly volné sexuality, pohřbeny do tři metry hluboké díry v zemi a překryty mramorem nebo betonem.]

Pár opakuje: Souhlasíme přihlížet pomalé smrti své sexuality. Uvědomujeme si, že odteď už to nebudeme dělat tak často.

Nebudu mít aférky ne proto, že jsi tak dokonalý/á, ale proto, že jsem se rozhodl/a být zklamaný/á tebou a jen tebou, a ty budeš zklamaný/á mnou a jen mnou, místo abychom vystavovali svým defektním já jiné nevinné členy společnosti, kteří by byli beztak úplně stejně nesnesitelní, jakmile bychom je poznali.

[Unisono s publikem] Mnoho dnů budeme nešťastní; mnoho dnů budeme trpět; mnoho dnů budeme litovat, že jsme kdy učinili tuto šílenost. Nejsou to gratulace, co potřebujeme, jsou to kondolence.

 

2. Mnoho hostů

 
Rostoucím trendem jsou, většinou z finančních důvodů, o něco menší svatby. Ovšem dav je ve skutečnosti na svatbě mimořádně důležitý (i když rozpočet dovolí, aby si pak dali nanejvýš sendvič).

Co největší počet lidí je potřeba z jednoduchého důvodu: aby se člověk cítil co nejtrapněji, až je bude muset za pár let obvolávat a říkat jim o rozvodu. Čím větší dav, tím pomaleji se člověk hrne k telefonu.

© AFP/Getty

To nám připomíná důležitou skutečnost o manželství: je to sociální instituce, ve které často zůstáváme z důvodů, které dalece přesahují naše vlastní emoční touhy. Zahrnuje nás, ale není jen o nás. Je o psovi, dětech, prarodičích, přátelích, kteří se vzali, aby nás napodobili, a jejichž vztah utrpí, když se rozejdeme… Uvědomění, že to není jen o nás, může být velkým zdrojem úlevy. Není nic těžšího než být šťastný sám za sebe. Jaká úleva, vědět, že časem budeme žít i pro druhé a že náš vlastní pohled nebude vždy tím, kolem čeho se točí svět.

 

3. Odlišné dary

 
Na utopické svatbě by hosté věnovali páru jiné druhy darů. V první řadě by přicházeli s připomínkami toho, proč jsou jejich vlastní manželství obtížná a v jakých ohledech jsou oni sami divní a je těžké s nimi žít.

© Getty

Nic nás neudělá šťastnějšími než problémy ostatních a tyto dárky by je přiznávaly. V temných momentech manželství by se k nim člověk uchýlil, rychle si zalistoval popisem manželských obtíží přátel a příbuzných a uvědomil si, že byl sice proklet, ale – co je důležité – zdaleka ne sám.

Pokud by hosté, kteří jsou single, nebyli schopni takové dary dodat, přinesli by vouchery na párovou terapii, aby přispěli na enormní sumu, kterou je během dekád v každém ucházejícím manželství nutno vydat na manželské poradenství.

 

4. Proslovy

 
Typické manželství uznává klíčovou roli rodičů a poskytuje jim platformu. Otec nevěsty zpravidla pronese vybroušenou řeč, v níž říká světu, jak úžasná jeho dcera je. To je sladké, ale žádným způsobem tím dceři, o které tvrdí, že ji tak miluje, nepomáhá.

© Rex/West Coast Surfer/Mood Board

Rodiče jsou zdrojem některých životně důležitých informací, které mohou v manželství pomoci. Vědí, jak narušení jsou oni sami, a znají konkrétní rodinné vzorce emocionálních neuróz, kterých byli svědky a pak je přenesli na své vlastní děti.

Svatební den nabízí skvělou příležitost rodičům jak nevěsty, tak ženicha povstat a přednést svým dětem a přátelům řeč na téma: „Jak přesně jsme zmršili své děti“. Následoval by proslov: „Proč si myslíme, že bude těžké žít s našimi dětmi, podle toho, co o nich víme.“

Tohle budou klíčové informace, nesrovnatelně užitečnější než fotky z dětství a domácí videa.

 

5. Certifikát způsobilosti pro manželství

 
V utopii by vás oddával filozof/psychoanalytik (raději než dva pro manželství úplně zbyteční týpci: kněz a člen zastupitelstva). Svatební ceremonie by byla párovou oslavou úspěšného složení zevrubného kurzu (ne kratšího než 12 měsíců) sebepoznání a psychologie mezilidských vztahů.

Romantická kultura vychází z předpokladu, že vztahy jsou ve své podstatě založeny na emočních stavech: jako něžnost, stýskání si po druhé osobě a sexuální touha. To je naprosto bezhlavé a v utopii by fungoval logičtější a klasičtější přístup, který by doporučoval namáhavou vědomou snahu o dosažení vyspělého pochopení lásky. Mnoho z dovedností pro manželství by se překrývalo s dovednostmi pyrotechnika specializovaného na zneškodňování bomb.

© Getty

V utopii by byl svatební den promocí, vyvrcholením roku intenzivního studia jednoho z nejzáludnějších a nejakademičtějších oborů na světě.

 

6. Symboly

 
Symboly v současnosti spojované s manželstvím (stříbrná podkova, zvony, bílé šaty, konfety) spadají někam mezi čistě zdobné a vysloveně pověrčivé. Málokdo dnes ještě považuje svatební závoj za solidní ochranu před zlými duchy. Může nás svádět zlomit hůl nad symboly jako takovými.

Ale účelem symbolu je zasadit vám do hlavy myšlenku tak, aby uvízla. V utopii by si novomanželé navzájem darovali malé zapečetěné krabičky. Krabičky by symbolizovaly to, že vždycky bude nějaká část toho druhého, které nebudu rozumět – nebo ji ani znát – a přesto ji budu muset přijmout.

© Getty

Ke krabičce by bylo přiloženo tolstojské „Stručné, ale velmi upřímné přiznání selhání a slabostí“. Ruský romanopisec věnoval své nastávající písemný přehled svého dosavadního sexuálního života a bohatý popis kazů svého charakteru, aby věděla, do čeho jde. Své vlastní by si snoubenci sepsali a diskutovali ještě před svatbou. Výměna knížeček by symbolizovala vůli naslouchat a snášet partnerovy vady; a sdílenou ochotu denně se popasovávat se zmateností a útrapami druhého.

 

7. Svatební fotografie

 
Účelem fotografií je polapit a zašpuntovat esenci svatebního dne a moci si ji připomenout, až to bude později potřeba.

© Rex/Angus Blackburn

Ale svatební album by nemělo být primárně vizuálním záznamem konkrétního dne a evidencí toho, kdo se účastnil. Úkolem fotografa je vytvořit umění, sérii střípků z mnoha dnů – a dost možná vůbec ne ze svatebního dne samotného – která bude páru připomínat odpovědi na klíčové otázky:

  1. Proč jsme se dali dohromady?
  2. Jaké přednosti jsme viděli v tom druhém, když jsme se brali?
  3. Jaký dopad má rodina toho druhého na náš vztah?
  4. Jak normální jsou ve společnosti manželské problémy?

 
Zahledění se na jednu ze „svatebních fotografií“ v následujících letech pak přispěje k tomu, co by mělo být účelem svatby v první řadě: přimět nás, alespoň trochu, chtít setrvat v manželství.

 

Závěr

 
Myšlenka svatby – a propracované rituály kolem ní – se v současnosti nesoustředí na naše skutečné potřeby. Ale to neznamená, že bychom měli celou ceremonii hodit přes palubu. Pořád potřebujeme ceremonie a instituce, jen lepší. Měli bychom brát velmi vážně – a společně usilovat o to – jaké by svatební dny mohly a měly být.

Utopické myšlení zní jako nereálná pohádka. Ale ve skutečnosti jedním z účelů utopického myšlení je vytrhnout nás z bláhových fantazií. Místo představ „snové svatby“ s palmami a nekonečnými bazény bychom se měli ptát, jak by měla svatba vypadat, aby nám pomohla mít lepší manželství. To nám může dát inspiraci k reformě průměrných svatebních praktik, které máme nyní.

 

Zdroj: TheBookOfLife.org. Utopian Marriage
 

  • Jan Chlubný

    „bychom se měli ptát, jak by měla svatba vypadat, aby nám pomohla mít lepší manželství“
    Sorry, ale to je blábol. Svatba nemá na manželství žádný vliv, ať je udělána jakkoliv ;)

    • Kecka Kecková

      Souhlasím, že o svatbách tak, jak vypadají dnes, tohle platí – vliv nula, spíš jakési naplnění prapodivné společenské normy. Ale spousta těch námětů a nápadů z článku mi přijde super a myslím, že mají velkou naději ten vliv mít, dokonce celospolečenský. Vliv na přezkoumání a přehodnocení toho, o co vlastně dneska v partnerských vztazích jde, k čemu jsou a k čemu nejsou, jaká opravdu jsem já a jaký je bez všech příkras můj partner, o co jde ve vztahu právě nám… Děkuju za inspiraci pro moji budoucí svatbu. :-)

      • Jan Chlubný

        No, ale na zkoumání je při svatbě už trochu pozdě… ;) Ale je pravda, že pro spoustu lidí je svatba jakýsi cíl a milník, nebo třeba způsob prezentace lásky…
        Ovšem s tím přezkumem celospolečenských hodnot bych byl poněkud skeptický… Nikdo, kdo vstupuje do manželství poprvé, neví, o co jde. A mnohdy ani ti, kteří vstupují opakovaně ;)

        • Kecka Kecková

          Jasný, nečekám, že to na svatbě bude zkoumat nevěsta se ženichem, předpokládám, že ti už si to odmakali předem, jinak by se nebrali – byť uznávám, že tenhle předpoklad je možná naivní :-)
          Spíš to myslím tak, že můžou být některé z těch aktivit a rituálů poučné pro ostatní svatebčany – aby si ujasnili, co se vlastně od vztahu dá čekat a co ne, o co jim ve vztahu jde, co do vztahu přinášejí, co chtějí a mohou druhému dávat…
          A schválně mluvím o vztahu, ne o manželství, protože v mém vnímání vztahu se manželstvím zas tolik nemění, jen se tím to rozhodnutí, že s tímhle člověkem fakt chci být stůj co stůj, jaksi stvrzuje a dává na odiv navenek.
          K tomu mě teď napadá, že spousta lidí se na vztah dívá jako na něco, co jim má něco dávat, uspokojovat, sytit, což je samo o sobě celkem na pováženou. Z mého pohledu je vztah o dávání, ne o braní. A manželství o rozšíření svých možností, ne o nějakém jejich omezení, ztrátě svobody…
          Asi i proto by mě zaujala myšlenka, že by svatba sloužila pro všechny přítomné jako příležitost si trošku zvědomit, ujasnit, jak to mám vlastně se vztahem já…